pátek 24. listopadu 2017

Dítě




Když dělníci najdou na staveništi kostru malého miminka, která v zemi leží už desítky let, dotkne se to citelně několika lidí. Novinářka Kate Watersová v kauze vycítí příležitost napsat článek, který přitáhne čtenáře. Emmě, citově labilní manželce o mnoho let staršího muže, to připomene hrůzný zážitek z mládí, a Angela? Ta věří, že miminko je její dcerka Alice, kterou před čtyřiceti lety někdo unesl přímo z porodnice, když se sprchovala. Kdo je ono nalezené miminko? Je to Alice nebo se jedná o Emmino dítě? Počty nesedí, přitom obě ženy si pevně stojí za svým, obě tvrdí, že bylo jejich.
Je na Kate, aby vypátrala pravdu, přitom zůstala věrná novinářským zásadám a nesklouzla do laciného bulváru.

Dítě velmi, velmi volně navazuje na předchozí Vdovu zejména díky postavě novinářky Kate Watersové, která zde dostává mnohem větší prostor. Sledujeme její zápolení s aktuálním případem, ale autorka nabízí i prostřihy do osobního života, což příběhu dodává punc civilnosti a jakési normálnosti. Kate není superžena, má problémy nejen v práci, ale i doma, se synem.

Jednotlivé kapitoly románu nechávají promlouvat všechny tři aktérky, Kate, Angelu i Emmu, aby se před vašima očima rozplétal jeden velmi zapeklitý případ, jehož šokující vyústění má nádech tragédie.
Fiona Barton píše poutavým způsobem, který vás přímo pohltí. Po velmi dlouhé době - a že jsem už přečetla moře thrillerů - jsem přišla na to, jak to celé s oním miminkem vlastně je. Na škodu to nebylo, protože autorka rozvíjí opravdu šokující pozadí celého příběhu, které postupně rozrýváte spolu s Kate.
Celou knihou se táhne ponurá, mrazivá atmosféra plná děsu. Bodejť by ne, jedná se o mrtvé novorozené miminko, které někdo zakopal na zahradě, a to zamává i s nejotrlejším drsňákem. Zároveň se opravdu jen těžko odtrhnete, napětí se stupňuje a vzduch kolem houstne....

Když se podíváte na fotku Fiony Barton z obálky této knihy, uvidíte vcelku nenápadnou ženu.

Mohla by mohla být vaší sousedkou, paní, kterou potkáváte každé ráno v samoobsluze nebo pejskařkou z parku, již znáte od vidění. Vlastně byste do ní vůbec neřekli, že je spisovatelkou, autorkou úspěšných psychothrillerů. Paradoxem je, že Fiona Barton se spisovatelkou vůbec stát nechtěla, její srdce bilo pro novinařinu. Buďme rádi, že si nakonec ke psaní cestu našla, a my si tak můžeme vychutnat její počiny. Nevím jak to dělá, ale její knihy mají i přes smutné a na psychiku náročné náměty nádech lidskosti. Doufám, že budeme mít možnost přečíst si i něco dalšího, kromě nového případu by mě docela zajímalo pokračování osobního života Kate Watersové.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Žádné komentáře:

Okomentovat