čtvrtek 30. listopadu 2017

My, utonulí


Nekonečné širé moře, výpravy za obživou i poznávání dalekých exotických zemí, to je základní motiv této rozsáhlé knihy, která mapuje osudy námořníků z dánského městečka Marstal.
Začíná v roce 1848 a zabírá téměř sto let, dvě světové války a spoustu, spoustu zajímavých a neobvyklých událostí.

Když v roce 1848 vyplouvá posádka námořníků z Marstalu, aby se postavila německým útočníkům, bere z počátku situaci s humorem. Válka pro ně byla více méně vzrušující událostí. Úsměv na rtu jim však zamrzá ve chvíli, když po výbuchu bomb někteří přijdou o život.

"Válka byla vzrušující. Něco jako kořalka, která člověku rozproudila krev, ale radost byla ještě větší. Kouř se rozptýlil a vzduch se vyčistil. Ještě nikdy jsme neviděli svět tak jasně. Zírali jsme, jako bychom se znovu narodili. Stěžně a plachty nad námi tvořily baldachýn, který vypadal jako jarní listoví mladého bukového lesa. Všechno bylo jako z jiného světa."

Stěžejní postava románu, Laurids Madsen se vydává znovu na moře. Možná chce zapomenout, možná už má všeho dost. Za sebou nechává manželku a děti, kteří vůbec nic netuší o jeho dalších osudech. V jeho stopách kráčí syn Albert, jenž se svého otce vydá hledat. I na něj čeká nekonečné moře a posádka, která se snad upsala samotnému ďáblu.

Všichni pořádní chlapi jsou na moři, v městečku zůstávají jen starci, děti a ženy. Koho by to dlouho bavilo? Marstalské ženy si vládnou samy, v popředí stojí vdova Klára Fríisová, jejímž přáním je, aby muži, zejména její syn na moře nemuseli.
Zkuste se však nadechnout přímořského vzduchu, nasát vůni soli a pohladit bok lodě. Kdo jednou vyrůstal mezi námořníky, jinak žít ani nemůže. A tak i Knud Erik, Klářin syn, podléhá tajemnému volání moře.

Přiznám se, že když jsem knihu My, utonulí držela v rukou, trochu jsem zbledla. Miluju hrubé "poctivky", které čítají tři sta,čtyři sta i více stran, tahle více než sedmisetstránková bichle ve mně budila velký respekt.
Má obálku, která je neskutečně přitažlivá pro oko a potvrzuje, že v jednoduchosti je síla. Dominující černá barva a provedení ve stylu kresby tuší podtrhuje její spojitost s tématem. Jako bych před sebou viděla bouřlivé, nevyzpytatelné moře.


Kniha je zvláštní v tom, že nemá konkrétního vypravěče. V  příběhu k vám promlouvají hlasy neurčitých osob mluvících o sobě ve stylu "my". Jsou skvělými glosátory, pro ironii ani upřímnost nejdou daleko. Oni jsou Marstalští, o nich je tento příběh.

"Naše město nezná pojem soukromí. Vždy je tady oko, které vás pozoruje, nebo ucho, které vás poslouchá. Každý z nás má celý archiv toho, co kdo řekl. I ta nejledabylejší poznámka si zaslouží novinový komentář. Kradmý pohled je majiteli okamžitě opětován. Navzájem si neustále vymýšlíme nějaká  nová jména. Přezdívka slouží jako připomenutí, že člověk nikdy není sám. Jsi náš, říká, přejmenovali jsme tě. Víme o tobě víc než ty sám. Pohlédli jsme na tebe a viděli jsme víc, než ty zahlédneš v zrcadle."

Román My, utonulí je opravdovým, poctivým eposem vzdávajícím hold dobrodružným románům s mořskou tématikou. Carsten Jensen kráčí ve stopách nejlepších severských autorů, skvělých vypravěčů a mistrů vrstevnatých ság jako je Trygve Gulbrassen, Selma Lagerlöfová nebo Sigrid Undsetová. To, co pro ně byla příroda v celé své kráse a syrovosti, je pro Jensena moře. Líbilo se mi, že se překladu ujala žena, konkrétně Eliška Jemelková, a dokázala, že i dámy mohou se ctí proniknout do tvrdého chlapského světa drsných námořníků.

Téhle bichle se nemusíte bát, máte-li rádi velkolepé ságy mapující několik desítek let. Poctivý dobrodružný příběh vypráví nejen o moři, především je to mozaika osudů obyvatel jednoho přímořského městečka, plasticky popisující jejich běžný život, ať už na moři nebo na souši, v Marstalu.


S touto knihou se vydáte na plavbu po mořích, poznáte krušný námořníkův život a proniknete do srdcí drsných seveřanů, k nimž je někdy těžké se probít.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega)

Knihu si také můžete koupit:
NAKLADATELSTVÍ OMEGA

KNIHY DOBROVSKÝ



Knižní listopad, den dvacátý devátý

Dvacátý devátý Knižního listopadu na téma kniha a strom. Protože opět se zpožděním a dneska i se sněhovou nadílkou, netroufla jsem si knihu pod stromem vyfotit. A bylo by to stejně klišé. Takže kniha Strom života, mimochodem skvělá sága z Austrálie.


Knižní listopad, den dvacátý osmý

Se zpožděním Knižní listopad, den dvacátý osmý a s ním téma dárek. Mně skoro nikdo knihy nechce dávat, mám jich prý v práci dost. Tak si tu radost většinou udělám sama. Dnešní opožděný dárek k narozeninám.


pondělí 27. listopadu 2017

neděle 26. listopadu 2017

Knižní listopad, den dvacátý šestý

na téma #socksunday.
Taková nedělní čtecí pohoda v ponožkách od maminky. Zatím jen iluze, snad se poštěstí večer.

Sestry Foxovy



Ťuk, ťuk, ťuk... Kdo tam? Sestry Foxovy. A co chcete? Máme pro vás vzkaz, milí duchové...

Konec 19. století a počátek 20. století, tzv. viktoriánské období, duchařině přímo nahrává. Smrtelné nemoci, války, chudoba, hlad pustošily lidstvo a bez milosti za sebou nechávaly mrtvé. Mladé, staré, matky, děti... Smrt si prostě nevybírá, bere to, co je zrovna k mání. Pozůstalí, kteří se s danou věcí nehodlají smířit, mají možnost se svými drahými mluvit prostřednictvím médií. Samozřejmě ne těch sdělovacích, ale takových, kteří umějí komunikovat s duchy. Byly sestry Foxovy obdařeny takovým nadáním?

Sestry Foxovy byly tři. Nejstarší Leah bydlela sama, dvě mladší sestry žily s rodiči. Maggie a Kate neměly snadné dětství. Otec, kdysi těžký alkoholik, se dal na víru a jeho posedlost Bohem hraničí s fanatismem. Apatická matka má co dělat, aby zvládla domácnost, kde si chudoba podává ruku s věčně špatnou náladou. Kdo by se divil, když si dívky ze svých rodičů tak trochu vystřelí. Jenže se jim to vymkne z rukou, původní smyšlená historka o zavražděném muži, jehož pozůstatky dosud tlí někde ve sklepě, se brzy nafoukne a dívky získají novou pověst - jako média hovořící s duchy si získávají přízeň truchlících pozůstalých, ale zároveň jsou i trnem v oku skeptikům, kteří se snaží sestry usvědčit ze lži. Jak dlouho se mohou sestry udržet na výsluní?

Vůbec byste neřekli, že knihu napsala česká autorka. Lucie Hlavinková se pustila nejen do odvážného tématu, ale také zabrousila do reálií, o nichž je těžké psát, pokud o nich moc nevíte.
Musím před Lucií Hlavinkovou smeknout pomyslný klobouk. Podařilo se jí nastínit zajímavé téma, jakým spiritismus beze sporu je, zároveň knize vtiskla neopakovatelnou a velmi autentickou atmosféru viktoriánské doby. Ne, že bych mohla jako Husákovo dítě srovnávat ☺, ale pokud tuhle dobu máte rádi a už jste o ní načetli nějakou tu knihu, tak to poznáte.

Děj se před vámi odvíjí jako film se všemi aspekty viktoriánského věku. Chudoba, kult uctívání smrti - určitě jste už slyšeli o focení zemřelých, kteří měli vypadat jako... jako živí, alkoholismus nebo nejrůznější nemoci. Osud sester je těmito aspekty poznamenán. Život na vysoké noze je těžké udržet, když necháte peníze doslova proletět komínem. Rozhazovačnost a uzurpátorství nejstarší sestry Leah vedla k úpadku a zkáze všech tří.
Lucii Hlavinkové se povedlo vykreslit rozpad osobnosti způsobený pitím. Sledujete, jak démon alkohol ničí tělo i duši nebohých sester.

Sestry Foxovy jsou velmi zajímavým počinem na knižním trhu. Nejenže česká autorka sáhla po námětu, který v českých luzích a hájích není tak často zpracovávaný, dokázala ho podat opravdu poutavě. Je to spíše komorní historický román, nebude děsit svou tloušťkou ani suchopárnými nudnými informacemi. Naopak, vezme vás na nevšední cestu po zajímavém historickém období.

Velkým plusem a bonusem je grafické zpracování knihy korespondující s tématikou. Dobové fotky, ornamenty a grafika, která popisovanou dobu věrně vystihuje.

Určitě si čtení užijete, máte-li rádi beletrizované životopisy zajímavých lidí. O sestrách Foxových jsem díky této knize slyšela poprvé, a zase jsem si trochu rozšířila obzor.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota)





sobota 25. listopadu 2017

Knižní listopad, den dvacátý pátý

a s ním téma koupeno kvůli přebalu. Nemohla bych si koupit knihu jen kvůli přebalu, to je jako kupovat zajíce v pytli. Musím knihu prolistovat kvůli stylu psaní, musím číst anotaci. Ale konkrétně tahle knížka mě před lety zaujala především obálkou a ve finále nezklamala ani obsahem.

pátek 24. listopadu 2017

Knižní listopad, den dvacátý čtvrtý

na téma Vánoce za dveřmi. V předvánočním shonu se chystám na tuhle knížku. Cathy Kelly je jedna z mých oblíbených spisovatelek, takže to bude fajn.

Dítě




Když dělníci najdou na staveništi kostru malého miminka, která v zemi leží už desítky let, dotkne se to citelně několika lidí. Novinářka Kate Watersová v kauze vycítí příležitost napsat článek, který přitáhne čtenáře. Emmě, citově labilní manželce o mnoho let staršího muže, to připomene hrůzný zážitek z mládí, a Angela? Ta věří, že miminko je její dcerka Alice, kterou před čtyřiceti lety někdo unesl přímo z porodnice, když se sprchovala. Kdo je ono nalezené miminko? Je to Alice nebo se jedná o Emmino dítě? Počty nesedí, přitom obě ženy si pevně stojí za svým, obě tvrdí, že bylo jejich.
Je na Kate, aby vypátrala pravdu, přitom zůstala věrná novinářským zásadám a nesklouzla do laciného bulváru.

Dítě velmi, velmi volně navazuje na předchozí Vdovu zejména díky postavě novinářky Kate Watersové, která zde dostává mnohem větší prostor. Sledujeme její zápolení s aktuálním případem, ale autorka nabízí i prostřihy do osobního života, což příběhu dodává punc civilnosti a jakési normálnosti. Kate není superžena, má problémy nejen v práci, ale i doma, se synem.

Jednotlivé kapitoly románu nechávají promlouvat všechny tři aktérky, Kate, Angelu i Emmu, aby se před vašima očima rozplétal jeden velmi zapeklitý případ, jehož šokující vyústění má nádech tragédie.
Fiona Barton píše poutavým způsobem, který vás přímo pohltí. Po velmi dlouhé době - a že jsem už přečetla moře thrillerů - jsem přišla na to, jak to celé s oním miminkem vlastně je. Na škodu to nebylo, protože autorka rozvíjí opravdu šokující pozadí celého příběhu, které postupně rozrýváte spolu s Kate.
Celou knihou se táhne ponurá, mrazivá atmosféra plná děsu. Bodejť by ne, jedná se o mrtvé novorozené miminko, které někdo zakopal na zahradě, a to zamává i s nejotrlejším drsňákem. Zároveň se opravdu jen těžko odtrhnete, napětí se stupňuje a vzduch kolem houstne....

Když se podíváte na fotku Fiony Barton z obálky této knihy, uvidíte vcelku nenápadnou ženu.

Mohla by mohla být vaší sousedkou, paní, kterou potkáváte každé ráno v samoobsluze nebo pejskařkou z parku, již znáte od vidění. Vlastně byste do ní vůbec neřekli, že je spisovatelkou, autorkou úspěšných psychothrillerů. Paradoxem je, že Fiona Barton se spisovatelkou vůbec stát nechtěla, její srdce bilo pro novinařinu. Buďme rádi, že si nakonec ke psaní cestu našla, a my si tak můžeme vychutnat její počiny. Nevím jak to dělá, ale její knihy mají i přes smutné a na psychiku náročné náměty nádech lidskosti. Doufám, že budeme mít možnost přečíst si i něco dalšího, kromě nového případu by mě docela zajímalo pokračování osobního života Kate Watersové.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

čtvrtek 23. listopadu 2017

Knižní listopad, den dvacátý třetí

na téma nejlepší poslední věta. Tak to je jasné, Babička to jistí.

Labutě z Páté Avenue



Truman Capote asi nejvíce proslul knihami Snídaně u Tiffanyho a Chladnokrevně. Jaký byl v soukromí? Jak žil, s kým se přátelil? Přiznám se, že jsem o něm, kromě toho, že psal knihy, nic moc nevěděla. Kniha Labutě z Páté Avenue byla příjemným knižním zážitkem, díky ní jsem si rozšířila své kulturní obzory.

Trumana Capoteho pojilo dlouhá léta přátelství s několika představitelkami newyorské smetánky. Krásné, bohaté, znuděné paničky žijící ve světě luxusu, to byly labutě kroužící kolem excentrického spisovatele. Byla to Babe Paleyová, která Capoteho uhranula nejvíc. Jejich vztah se vymykal všem konvencím, oba v něm hledali naplnění svých životů, které vypadaly na pohled bezchybně.
Výstřední homosexuál a dokonalá kráska však uvnitř skrývají nejedno tajemství a trauma, která si pomáhali navzájem překonat.  Oba vyrůstali v napjaté atmosféře. Babe byla od dětství vedena k tomu, aby se z ní stala dokonalá manželka, Trumana vychovávali příbuzní, zatímco on toužil po lásce své matky. Jeden druhému poskytovali to, co u svých blízkých postrádali.

Newoyrské labutě svému Trumanovi důvěřovaly a svěřovaly mu intimní pikantnosti ze svých životů.
V roce 1975 vychází Capoteho povídka, jejíž děj je těmito informacemi inspirován. Mezi smetánkou vyvolala velký rozruch a pro jednu z žen to má přímo fatální důsledky. Nic už není jako dřív, vztahy mezi labutěmi a Trumanem Capotem jsou na bodě mrazu...

Autorka velmi citlivě, s noblesou popisuje svět amerických boháčů. Nesoudí, nekritizuje, je bystrou pozorovatelkou. Podařilo se jí dokonale vystihnout povahy postav objevujících se v románu. Capoteho afektované chování a vzletná mluva vás nejspíš přivede do varu a budete si říkat, že byste se s ním bavit nemohli, zatímco Babe byste nejraději uvařili hrnek kakaa a nechali ji vyplakat na rameni.
Melanie Benjamin mistrně propojuje současnost  - tedy výše zmiňovaná sedmdesátá léta dvacátého století a poválečnou dobu, kdy se svět vzpamatovával po válce a lačnil po kulturním vyžití.

Z románu dýchá bohémská atmosféra, která vás v mžiku přenese do světa, v němž přetvářka a klam kráčí po boku nevěry a zrady.
"Bill podváděl Babe a Slim podváděla Lelanda a  Gianni podváděl Marellu a Gloria podváděla Loela a Loel podváděl Glorii s Pam Churchillovou - a, ano, Truman podváděl Jacka a Jack zas jeho."
Pro většinu lidí je to asi nepředstavitelné, ale pro tzv. "high society" to byl vcelku normální jev. 

Autorce se podařilo napsat románovou biografii, jejímž cílem není narvat váš mozek kvantem informací, ale naopak, představit známé osobnosti tak, jak ve skutečnosti vidět nejsou - se všemi klady i zápory, radostmi i trápeními.

Kniha má krásnou obálku, dáma na obrázku mi opravdu připomíná labuť. Líbí se mi i provedení - jednoduchá, jako namalovaná štětcem. Skvěle zapadá mezi ostatní beletrizované životopisy, které vydává nakladatelství Metafora.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)







středa 22. listopadu 2017

Knižní listopad, den dvacátý druhý

na téma půjčená kniha. Jo, kdyby jenom jedna. Všechny jsou z mé drahé domovské karvinské knihovny, což mi připomíná, že bych své milé kolegyně měla zase navštívit.

pondělí 20. listopadu 2017

Knižní listopad, den dvacátý

a s ním nejzábavnější postava. Pro mě je to můj oblíbenec H*Y*M*A*N  K*A*P*L*A*N.
V češtině existuje audiokniha, na níž ho nezapomenutelně namluvil Miroslav Donutil.
Na prknech divadla jej ztvárnil Oldřich Vízner.
Kromě knižního Kaplana znám pouze audionahrávku s panem Donutilem. Moc ráda bych jednou to divadelní představení viděla.



Zdroj obrázku: http://www.mestskadivadlaprazska.cz





neděle 19. listopadu 2017

Knižní listopad, den devatenáctý

na téma přečteno za jediný den. Tak tohle se mi za posledních pár měsíců povedlo asi tak třikrát. :-D
No jo, kdo máte pididěti, tak to znáte. Z toho mála vybírám knihu Vadná od Cecelie Ahern. Tentokrát vynechala romantiku a dala se na dystopii. A super. Sluší jí to. Tohle jsem nemohla přestat číst a dala jsem to fakt za jeden den. Těším se na druhý díl.


sobota 18. listopadu 2017

Knižní listopad, den osmnáctý

na téma kniha a podzimní pití. Tak u mě panuje celoroční vášeň pro čaj. Na podzim a v zimě čajuju asi víc než kdy jindy, to je jasné. Zrovna dneska jsem natrefila na úžasnou novinku od Teekanne. Čaj se jmenuje Desire a má příchuť třešně a čokolády. A nejlepší na tom je, že v něm ta čokoláda je opravdu znát, ve vůni i chuti. Povedl se, je úžasný. ❤


pátek 17. listopadu 2017

čtvrtek 16. listopadu 2017

Knižní listopad, den šestnáctý

na téma barvy podzimu. V téhle úžasné a krásné novince od nakladatelství Domino podzim vidím, i když název je ryze letní. Ale ty barvy tam prostě jsou. ❤

Čarodějnice: Salem, 1692



Co mají společného Martha Carrierová, Elizabeth Caryová, Sarah Goodová nebo Sarah Osborneová? Právě tyto ženy byly obviněny z čarodějnictví. Vše se odehrálo v Salemu a právě tato vesnice v Nové Anglii se v 17. století stala místem, kde se strach z čarodějnictví šířil rychleji než mor nebo neštovice.

Když se mladé dívky začnou z ničeho nic třepat a svíjet v křečích, nevěstí to nic dobrého. V Salemu to rozvířilo dosud klidné vody této vesnice, aby o rok později několik lidi přišlo o život ve vykonstruovaných procesech, v nichž se obyvatelé Salemu obviňovali navzájem.
Kam taková hysterie může dojít, vypráví tato obsáhlá publikace renomované historičky Stacy Schiff.

I když anotace slibuje román, troufám si říct, že se jedná spíše o historický populárně naučný dokument. Čekala jsem strhující příběh plný akce a děje, místo toho jsem usedla do školní lavice a absolvovala adrenalinovou hodinu dějepisu, plnou zajímavých informací.
Čarodějnice: Salem, 1692 opravdu nejsou románem v klasickém slova smyslu. Chybí dialogy, přímá řeč, spíš máte pocit, že čtete pořádně tlustý, našlapaný policejní spis obsahující pikantní detaily ze života lidí v raném novověku, kam 17. století bezesporu patřilo.

Život v Nové Anglii si o problémy s čarodějnictvím přímo koledoval. Jeho obyvatelé byli vesměs puritáni, kteří do nové země připluli z Anglie, kde se báli o svou víru. Doufali, že v nové vlasti budou moci konat bohoslužby beze strachu, že jim v jejich víře bude někdo bránit.
Ponuré prostředí, neustálé modlitby a strach, to vše bylo skvělou živnou půdou pro vytváření mylných obrazů podnícených bujnou fantazií.

"V osamocených osadách žili obyvatelé Nové Anglie v potemnělých zakouřených domovech, osvětlovaných jen otevřeným ohněm, takže povětšině ve tmě, kde člověk slyší ostřeji, cítí vášnivěji, představuje si vše mnohem živěji."

Vlastně bylo velmi snadné svést všechno na čarodějnice. Nedojí vám kráva, onemocněly děti, přišli jste o peníze? Kdo za to může? Určitě ta sousedka odvedle, kterou tak nesnášíte a její mateřské znamínko na tváři vás přivádí k šílenství.
Lidé se nechali snadno zmanipulovat a  uvěřili tomu, čemu chtěli. Když policisté honili ženu podezřelou z čarodějnictví a ta před nimi prchla do křoví, z něhož vzápětí vyběhla vyplašená černá kočka, byli přesvědčeni, že se žena dokázala v kočku proměnit.
Tato davová hysterie se šířila jako lavina, aby zatemnila mysl obyčejných lidí natolik, že strach zvítězil nad rozumem.
Některé ženy byly sice zproštěny obvinění, ale cejch čarodějnice si nesly po zbytek života.

Čarodějnice: Salem, 1692 je knihou, kterou ocení milovníci historie. Autorka si na ní dala opravdu záležet, čtenářům poskytuje podrobné informace nejen o kultu čarodějnictví, ale nahlíží především do běžného života americké společnosti 17. století.
Na počátku knihy je seznam všech hlavních i vedlejších postav s jejich charakteristikou. Doporučuji záložku, protože se k němu budete v průběhu čtení hodně vracet, abyste si ujasnili, kdo je kdo. Nechybí ani podrobné vysvětlivky, které jsou chronologicky seřazeny podle kapitol na konci knihy. Osobně bych je přivítala spíše pod čarou, protože jsem takhle neustále listovala v knize, která je formátově i obsahově dost velká.
Naopak příjemný překvapením je obrazová příloha, která text doplňuje a podněcuje tak čtenářovu představivost.

Opravdu nečekejte román, ale napětím nabitý dokument o salemských čarodějnicích, který vás ohromí množstvím informací a detailů, o nichž jste určitě neměli ani tušení.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega)


středa 15. listopadu 2017

Knižní listopad, den patnáctý

a s ním téma nejlepší debut. Za mě z toho, co jsem v poslední době četla, je to právě tahle knížka, která po přečtení nechá v člověku stopu.

pondělí 13. listopadu 2017

Knižní listopad, den třináctý

Třináctý den Knižního listopadu je ve znamení oblíbené klasiky. Tak tady není vůbec třeba dlouho přemýšlet. ❤

Knižní listopad, den dvanáctý

na téma inspirativní příběh. Tak motivační knihy a vůbec četbu takového zaměření nečtu, takže jsem po delším přemýšlení vybrala skvělou Aňu Geislerovou a její knihu P. S. Pro mě je to inspirativní v tom, že ona dokázala psát se třemi dětmi a nabitým diářem, jak víme, je opravdu vytížená. A já, když mám psát, tak víceméně úspěšně prokrastinuju až do deadlinu. :-D


sobota 11. listopadu 2017

Knižní listopad, den jedenáctý

a s ním jedenáctá kapitola. Vybrala jsem knihy, které budu co nevidět číst. Jsou to knížky DNA, Prozření, Dítě a Půlnoční modř.

pátek 10. listopadu 2017

čtvrtek 9. listopadu 2017

Knižní listopad, den devátý

Devátý den Knižního listopadu na téma nejlepší první věta. Tak to bylo hned jasné, co vyberu. Mark Watney a jeho první slova po zjištění, kde se ocitl. Ano, je to z úžasné knihy Marťan.

středa 8. listopadu 2017

Poslední dívka


Být Poslední dívkou není žádné terno. O tom by mohly vyprávět Lisa, Sam a Quincy, tři mladé ženy. Poslední dívky se jim říká proto, že jako jediné přežily masakrální útok bestiálního vraha, zatímco jejich společníci to štěstí neměly. Každá se s tím vyrovnala po svém. Lisa se stala terapeutkou, Sam zmizela neznámo kam a Quincy se snaží vést obyčejný život s partnerem. Jako foodblogerka se zabývá pečením, což je, spolu se štědrou dávkou xanaxu, její vlastní způsob terapie. Ochrannou roku nad ní drží i policista Coop.

Jednoho dne je však Lisa nalezená mrtvá, podřezala si žíly. Vypadá to, že kult Posledních dívek po letech znovu ožívá. U Quincyina domu se objevuje dávno ztracená Sam, novináři touží po nových informacích a Quincy je z toho celá pryč. To, co se snažila celých deset let v paměti vytěsnit, je zase zpátky. Nebo ne?

Byť jsou Poslední dívky tři, do popředí se dostává Quincy. Její dějovou linku sledujeme nejen v současnosti, ale objevují se i flashbacky deset let zpátky, které líčí události v Pine Cottage, kde se útok odehrál. Ale jestli si myslíte, že odhalení vraha bude hračka, jste na omylu.
Připravte se na pořádnou jízdu ve stylu starých dobrých psychothrillerů, při jejichž čtení si nejste jistí ani sami sebou.

Hlavní postavy jsou vylíčeny docela věrně a plasticky. Díky tomu nejsou prvoplánově kladné. Přiznám se, že jsem si nebyla jistá, komu věřit. Sam mi byla od počátku nesympatická, hned jsem věděla, že ji nesnáším. Quincy byla tvrdší oříšek. Docela fajn holka, někdy sice trochu nerozhodná a snadno zneužitelná, jenže pořád mi něco nesedělo... Ale co? Vraždila ona? Nebo někoho kryla? Autorka si s vámi celou knížku pohrává jako kočka s myší. Už jsem přečetla pěknou řádku knih stejného žánru jako je Poslední dívka, takže jsem si byla jistá, že jsem uhádla vraha i pointu celého příběhu. Tušíte správně, že autorka mé teorie rozmetala v prach.

Poslední dívka je thriller s detektivní zápletkou, psychologickými prvky a nádechem tajemna. Vhodně použité prolínání časových rovin vás neustále udržuje v napětí a nutí otáčet další a další stránky. Tahle kniha je zárukou, že si užijete jeden z nejnapínavějších a nejvíc překvapujících románů tohoto žánru.

Jsem ráda, že jsem mohla knihu "otestovat" ještě předtím než oficiálně vyrazí na český knižní trh. S klidným svědomím ji můžu doporučit všem milovníkům thrillerů.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega)

Knižní listopad, den osmý

Osmý den Knižního listopadu na téma oblíbená záložka. Tak zatímco knihy střídám ráda, chlapovi a záložce jsem věrná. :-) Prostě nejsem typ, co by měl záložek víc nebo zakládal čímkoliv, co právě najde. Mám jednu záložku a tu budu používat až do jejího úplného konce. :-)
Když se na ni podíváte zblízka, je vidět, že už je pokrčená. To má "na svědomí" náš prcek, který si s ní rád hraje.



úterý 7. listopadu 2017

Knižní listopad, den sedmý

Téma: kniha a postel. V posteli v ložnici čtu už jenom éčka, abych nerušila. Naštěstí máme postel i v kuchyni, a na té se klasické knihy čtou nejlíp. Měkké polštáře, deka, lampička, čaj a samozřejmě knížka - to jsou moje nejlepší večery.

pondělí 6. listopadu 2017

Knižní listopad, den šestý

Šestý den Knižního listopadu a knižní věž. Tohle jsou knížky (bez recenzáků), které už pár dní, týdnů, měsíců i let čekají na přečtení.

neděle 5. listopadu 2017

Knižní listopad, den pátý

Pátý den Knižního listopadu na téma nejděsivější obálka. No tak tohle je moje adeptka. Byť příběh mám moc ráda, ta obálka mě děsí i ve snu. Je jedna z nejhnusnějších, které jsem kdy viděla. Grafik, co ji navrhoval, by měl vrátit maturitní výzo nebo diplom.

Hračkář




Arkadij Kulakov založil po válce úspěšnou firmu vyrábějící hračky. Panenky Sára a Mitty okouzlily tisíce australských dětí, aniž by ty vůbec tušily, jaký původ oblíbené hračky mají. První panenky vznikaly za těžkých podmínek, kdy šlo mladému muži doslova o život. Arkadij si totiž prožil peklo, jaké by nechtěl zažít nikdo z nás. Peklo zvané koncentrační tábor.

Když Arkadij zestárl, předal firmu vnukovi Adamovi. Přestože má Adam rodinu, manželku a syna, nebrání mu to v nevázaném způsobu života. Milenky, z nichž ta poslední by mohla aspirovat na Lolitu, jsou jen špičkou ledovce. Adamův osobní i profesní svět se pomalu hroutí. Jeho žena Tess, která ve firmě vede účetnictví, se snaží zachránit firmu i manželství, ale na některé věci je i ona krátká. Středobodem celého románu, který zabírá "pouhých" 240 stránek, jsou tajemství. Tajemství, ktera se na člověka dokážou nalepit, táhnou se za ním jako stín, a je jen otázka času, kdy budou rozmetány.

Hračkář je mrazivý psychologický příběh s neskutečně silnou výpovědí o životě během druhé světové války. Arkadij, který studoval v Praze, se díky své sexuální orientaci dostává do koncentračního tábora.  A teď si asi řeknete, že knížek o druhé světové válce už bylo napsáno a vydáno neskutečně hodně, já na to odpovím svou oblíbenou replikou, že takových knih není nikdy dost. Každá další bude osobitou, i když ne příliš pozitivní připomínkou časů minulých.
Prostřihy do Arkadijovy minulosti jsou neskutečně silné a pořádně vám pocuchají nervy. Jen těžko se z válečných let budete vracet do současné Austrálie.

Ač je Liamu Pieperovi pouhých třiatřicet let, dokázal nemožné. Věcně, ale přesto velmi věrně popsal hrůzy dějící v koncentračním táboře. Navíc si "připravil" i šokující vyústění, u něhož zůstanete civět s otevřenou pusou. Přiznám se, něco takového jsem vůbec nečekala, a chvíli jsem přemýšlela, jestli se mám zlobit na hrdinu nebo přímo na autora. A vlastně si to v hlavně přemílám i teď, při psaní recenze.

Hračkář je komorní psychologický román, který si vystačí jen s malým množstvím postav. O to víc vám zamotají hlavu a zadřou se vám pod kůži, byť sympatie k některým budete hledat jen těžko.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

sobota 4. listopadu 2017

Jak přežít mrazivé peklo a nezbláznit se



Představte si, že uděláte rozhodnutí, díky němuž se váš život otočí o sto osmdesát stupňů. Letiště v Salt Lake City je paralyzováno bouří a kvůli zrušeným letům se pasažéři nemůžou dostat domů. Chirurga Ben čekají naplánované operace, které nechce zmeškat a novinářka Ashley se má vdávat. Vzít si společně charterový let se jeví jako skvělý nápad do té doby, než letadlo ztroskotá v odlehlých zasněžených horách. Daleko od civilizace zůstávají dva naprosto cizí lidé odkázáni jeden na druhého.

Situace je opravdu zoufalá. Pilot zahynul, Ben i Ashley jsou zranění, přesto se snaží najít způsob jak se zachránit. Každý další den bez jídla snižuje jejich šanci přežít v třeskuté zimě. Velkou devizou je Benův koníček - amatérské horolezectví, takže se snaží čerpat z nabytých zkušeností. Mezi ním a jeho společnicí se pomalu tvoří křehké pouto. Jinak tomu snad ani být nemůže, jsou spolu dvacet čtyři hodin denně. Vidí si nejen do talíře, ale i někam, ehmm, jinam. Že byste nikdy nenechali otevřené dveře od toalety, když tam zrovna jste? Ashley je na tom mnohem hůř. Kvůli zraněné noze se nemůže hýbat a Ben se stává její prodlouženou rukou a pomáhá jí i při těch nejintimnějších situacích. Jsou vydání jeden druhému napospas, a byť se vlastně vůbec neznají, okamžitě musí jeden druhému důvěřovat. Naštěstí mají ještě něco. Ne nadarmo se říká, že humor je kořením života. Ben s Ashley vedou společně hovory plné suchého a situačního humoru, které je drží nad vodou.

Kromě hlavní dějové linky se v příběhu objevují prostřihy do minulosti. Ben se v nich obrací k manželce Rachel, pro niž nahrává na diktafon své vzpomínky na společný život. V současné době prochází těžkou životní krizí, o níž se mu jen těžko mluví a toto je jeho způsob, jak se s ní vyrovnat. S Ashley debatují o životě, lásce a manželství. Oba si sáhli na dno svých fyzických sil, o moc lépe na tom nejsou ani s těmi duševními. Co se stalo mezi Benem a Rachel? A co Ashley? Připoutaná na provizorní lůžko může i ona dumat nad svým životem. Splní vysněná svatba její očekávání?

Kniha je napsaná čtivě, hlavní devizou je sugestivní vylíčení prostředí, v němž se děj odehrává. Mrazivá atmosféra ledových hor působí hodně autenticky, skoro jsem slyšela křupat zmrzlý sníh. Vůbec představa, že by člověk mohl uvíznout v takové pustině, je sama o sobě děsivá. To, co hlavní hrdinové prožívají, by jim nezáviděl ani Robinson Crusoe.

Román Hora mezi námi není jen příběhem dvou lidí bojujících o přežití. Výstižný název knihy poukazuje na to, že překážky nemusí být nutně jen fyzické, někdy musíme zdolat sebe sama a přiznat si, že to, co chceme my, nemusí chtít ten druhý. Do rukou se vám dostává silný, zároveň dojemný příběh s nečekaným a emočně vyčerpávajícím vyústěním.

V současné době je v kinech i stejnojmenný film, v němž hlavní role ztvární Kate Winslet a Idris Elba.

(Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Neoluxor, na jehož blogu recenze také vyšla)
 

Knižní listopad, den čtvrtý

Čtvrtý den Knižního listopadu na téma listí všude. Celý den jsem neměla čas něco vyfotit, přitom zahrada je plná listí, i když jsme hrabali už asi třikrát. Ale mě hrabání docela baví, člověk si u toho může různě přemýšlet. :-) No tak aspoň jedna večerní.


pátek 3. listopadu 2017

Knižní listopad, den třetí

Třetí den Knižního listopadu na téma přečteno víckrát. Ke knihám srdcovkám se vracím ráda, i když teď na to není tolik času. Aspoň si v nich listuju. Tohle jsou ty, k nimž jsem se vracela hodně často.

čtvrtek 2. listopadu 2017

Knižní listopad, den druhý

Druhý den Knižního listopadu a oblíbená knižní série. Mám jich víc, tyhle dvě jsou moje srdcovky. První jsou knížky Karla Kyncla s jeho fejetony z Británie, z let 1990 - 1996. Četla jsem je opakovaně, teď aspoň občas prolistuju. Na druhé fotce jsou knížky o studentce Blance a jejím životě. Celkem jich je pět, poslední, Blanka a Jirka, mi do sbírky chybí, ale četla jsem ji taky.


středa 1. listopadu 2017

Knižní listopad, den první

přináší téma "Listopadové čtecí plány". Knih mám připravených poměrně dost, ještě čekám i recenzáky a taky určitě navštívím mou milovanou knihovnu, abych měnila přečtené za nové /a marně si říkám, že tentokrát ne/. :-D. Takže fotka je v podstatě jen část toho, na co se chystám.


Knižní listopad

Kristýnka z blogu The Book Talk Blog přichází s novou fotovýzvou. Jmenuje se příznačně - Knižní listopad,  hashtag k označení je  #kniznilistopad 
Uvidíme, jestli se mi podaří plnit poctivě každý den. :)


A co vy? Jdete do toho taky? Instagram, Facebook nebo web, ring je váš. Teda náš. :-)