středa 29. března 2017

Všichni jsme utkáni z hvězd



" Smrt je jen další cesta, kterou musíme jít." To jsou slova, která v Tolkienově Pánovi prstenu pronesl moudrý Gandalf. A já myslím, že se skvěle hodí i pro tento román, proto si je s dovolením od slovutného čaroděje půjčuji, abych přiblížila téma, které je v knize zpracováno.

Stella pracuje jako sestra v hospicu. Její práce je náročná a vyčerpávající, ona sama navíc prožívá trable v osobním životě. Její manžel Vincent, válečný veterán, se po těžkém úraze uzavřel do sebe a Stellu odmítá. Propast mezi nimi se zvětšuje a Stella si nabírá stále víc a víc nočních, aby dusivé atmosféře, která u nich doma panuje, utekla. 
Stella je skvělá sestra. Svou práci dělá poctivě a precizně, dala do ní i kus svého srdce, byť je to neprofesionální. Svým klientům život zachránit nedokáže, může jim však na jejich poslední cestě ulehčit tím, že za ně sepíše dopisy. Dopisy, jejichž poselstvím je sdělit adresátům to, co jejich blízcí celou dobu nedokázali - ať už je to vyznání lásky, poděkování za společně strávená léta nebo bilance prožitého života. Stella je odešle vždy, jakmile pisatel zemře. Jednou však jménem klientky napíše dopis, který by si zasloužil najít svého příjemce hned. Stella řeší dilema. Má dodržet nepsaný slib, že dopis doručí až po smrti pacientky nebo poslechnout intuici, doručit dopis hned a postrčit tak osud tím správným směrem?

Nápad s dopisy se mi líbí hodně. Někdy je těžké mluvit, spousta lidí se stydí nebo se cítí trapně, když se mají vyjádřit z očí do očí, proto volí variantu psaného slova. Možná by nebylo špatné tenhle nápad využít i ve skutečnosti, i když je mi jasné, že zdravotníci tolik času nemají, aby mohli za pacienty něco psát.
Líbilo se mi, že dopisy byly v knize od ostatního textu odlišeny speciálním typem písma, čímž byl zdůrazněn jejich význam pro příběh.

Jestli se vám knihy Rowan Coleman líbí, tahle určitě nebude výjimkou. Autorka si opět vybrala citlivé a vážné téma, o němž se těžko mluví, a to je smrt. Jediná spravedlivá, jak se říká. Bere všechny, jenže některé příliš brzy.

Všichni jsme utkáni z hvězd je z těch knih, jež vám zůstanou v paměti. Není to tuctovka, kterou si přečtete a zítra nevíte, o čem byla. Tenhle román si zapamatujete, ať už pro jeho námět, nebo pro to, že autorka je skvělou pozorovatelkou lidí, což umí ve svých knihách využít. 

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)


sobota 25. března 2017

Kváskový chleba



Dostala jsem kvásek a musela vyzkoušet... Chleba zmizel mrknutím oka ještě teplý.
Už je to sice dýl, co jsem pekla, ale ta chuť se zapomenout nedá.

Cizinec z Cornwallu

     
                                         

Uznávané malířce Jaunty je přes devadesát let. Většinu svého života bydlí v malém domku u moře v Cornwallu. Když se u ní postupem času projeví zdravotní problémy, její vnučka Gabe se rozhodne, že se k ní nastěhuje a pomůže jí.

Ale ani ona to nemá jednoduché. Řeší osobní problémy, které jí nedovolují pokračovat v kariéře operní pěvkyně. Zdá se, že Cornwall by mohl být tím správným lékem na rozbolavělou duši mladé ženy.

Poklidné soužití babičky a její vnučky naruší příchod tajemného cizince. Ten Jaunty připomíná někoho z dávné minulosti a otevře tak stavidla vzpomínek, jež si chtěla stará paní vzít do hrobu. Ještě před tím se Jaunty rozhodne sepsat svou minulost. Uvědomuje si riziko, že odhalí vnučce tajemství, které bude šokovat nejen ji, ale téměř celou Anglii. A co Gabe? Podaří se jí překonat traumata z minulosti a začít žít normální život?

Je fakt, že jsem se zpočátku nemohla začíst. Mám ráda střídání časových rovin, u téhle knížky mi ale trvalo trochu déle než jsem se pořádně začetla a dostala do děje. 

Líbily se mi pasáže, které se týkaly mládí Jaunty, prožila opravdu bouřlivý a hlavně pořádně spletitý život.

Cizinec v Cornwallu je krásný, podmanivý román nejen o lásce, ale také o tom, jak těžké je se rozhodnout právě mezi láskou a povinností. Moc se mi líbily reálie, pro Anglii mám slabost a Cornwall bych jednou chtěla vidět.

Sestry hurikánu



Příběh čtenáře zavádí do Jižní Karolíny, kde běžnou součástí života obyvatel jsou hurikány. Někdy stačí pár událostí, aby se vám život v takový hurikán proměnil. O tom se přesvědčily hrdinky tohoto rodinného románu. Babička Maisie, dcera Liz a vnučka Ashley, všechny tři vypráví své příběhy. Jejich rodina drží sice pohromadě, ale někdy přijdou chvíle, které pevností vztahu otřesou.


Když se Ashley seznámí s pohledným senátorem, se kterým začne randit, vypadá to na pohádku. I když rodina Ashley varuje, protože senátor nemá příliš dobrou pověst, dívka v něm vidí svého vysněného muže a kritiku odmítá. Liz zjistí, že její manžel má milenku. Útěchu hledá v práci, zároveň se snaží stmelit rodinu. A Maisie? V osmdesáti letech prožívá milostný vztah se svým o patnáct let mladším řidičem. Pestré osudy, ještě pestřejší vztahy a propletence, v nichž na povrch vypluje jedno dávné tajemství…

V knize se střídá několik vypravěčů, kromě babičky, matky a dcery je to i mužský element v podobě otce. Každý z nich nabízí svůj příběh, a taky pohled na spletité situace v rodině. Bouřlivé vztahy, vášně a emoce cloumají všemi členy. Líbila se mi linie Maisie, která ve svém pokročilém věku řádí jako mladice a s přehledem všechny strčí do kapsy.

Neobyčejný příběh, který si na paškál bere rodinné vztahy, rodině jako takové vzdává hold a dává naději, že drží-li její členové při sobě, všechno dobře dopadne.

středa 22. března 2017

Kronika válečného Švédska



Astrid Lindgrenovou máme spojenou s těmi nejslavnějšími dětskými hrdiny. Pipi Dlouhá punčocha, Karkulín, bullerbynské děti. Knihy plné smíchu a laskavého pohledu na svět nejmenších těší čtenáře už desítky let. Jinou, mnohem vážnější stránku spisovatelka ukázala ve svých denících, které mapují události druhé světové války.

Astrid si deníky začala vést bezprostředně po vypuknutí války v září 1939. Mapovala v nich běžný provoz rodiny Lindgrenových, stejně jako politickou situaci ve světě. Střípky života se prolínají se zásadními událostmi ovlivňujícími chod tehdejšího světa.
Pokud vás zajímá, jak Astrid Lindgrenová žila v dobách, kdy byla jako spisovatelka neznámá, přijdete si na své. Manželka a matka dvou dětí popisuje, jak se její rodina s novou situací vyrovnává. I když Švédsko oficiálně neválčilo, obyvatelé se museli uskrovnit. Potraviny byly na příděl, navzdory tomu Astrid jako správná hospodyně dokázala vykouzlit pohodu a aspoň navenek zdání toho, že je vše v pořádku. Děti chodily do školy, prožívaly běžné starosti i radosti, které aspoň částečně zmírňovaly napětí z války. Rodina se snažila žít tak jak byla zvyklá.

Astrid pomocí novinových výstřižků zaznamenávala válečné události, i když politice příliš nerozuměla. Byla skvělou pozorovatelkou, a přestože měla obavy i strach, věcně komentovala postupný vývoj války na celém světě. Na druhou stranu se nebála být vtipná a ironická, protože jak jinak se dají zvládat těžké věci, než s humorem? “Milý zlatý Hitlerek” je oslovení, kterým častovala nenáviděného fašistického diktátora, a snažila se tak aspoň trochu odlehčit mnohdy tíživým zápiskům.
S každým dalším novým rokem spisovatelka doufala, že se blíží konec války a snažila se vlít optimismus do žil sobě i svým blízkým.

Až mě překvapilo, jak podrobně byly válečné události v deníku popsány. Vůbec jsem nevěděla, že Švédsko nepodlehlo válečnému běsnění na rozdíl od Finska, které bylo těžce zkoušeno. Hrůzy, jež Astrid v deníku líčí, jsou pro nás naprosto nepředstavitelné.
Není třeba se obávat, že by deník sklouzával do nezáživné a čtenářsky nestravitelné polohy, autorka podává unikátní svědectví, které lze považovat za kroniku švédské společnosti i pohled do života středostavovské rodiny. Velkým bonusem je obrazová příloha s fotkami rodiny Lindgrenových, dobových novinových výstřižků i autentických ukázek z deníku.

Zajímá mě období druhé světové války, zároveň jsem milovnicí denikové literatury, takže jsem si v této knize přišla na své a neváhám ji doporučit dál všem fanouškům této oblíbené spisovatelky.



úterý 21. března 2017

Tři dámy na zhubnutí


Maddie, Jess a Lauren vyhlásily boj nadbytečným kilogramům. Ani jedna netuší, že dlouhá cesta za vysněnou postavou jim změní život a postaví pevné základy společnému přátelství.

Proč se vlastně Maddie rozhodla zhubnout, když její manžel ji miluje takovou, jaká je a díky práci v rádiu je vlastně neviditelná? Stačí jedna poměrně škodolibá šéfová, která v rámci svého pořadu Maddii pošle na odtučňovací kurz ke Krotitelům tuků. 
Taky kosmetička Jess má šéfku, která jí vyčítá nadbytečná kila. Navíc se rozhodla zhubnout kvůli snoubenci Charliemu v naději, že si jí snoubenec bude všímat víc a konečně přestane odkládat plánovanou svatbu. 
No a Lauren? Vede seznamovací agenturu, takže byste řekli, že má na každém prstu deset nápadníků. Omyl je pravdou, Lauren každý večer uléhá do postele sama a jediným mužským elementem v jejím životě je kocour. I pro ni jsou Krotitelé tuků šancí na lásku.

Lucy Diamond opět vsadila na svůj ověřený styl, v němž spojuje osudy několika hrdinek v čtivý příběh. Láska, přátelství a rodinné vztahy jsou témata, na která slyší většina čtenářek, mě nevyjímaje. Velkým tahákem je tématika popisující trable s kilogramy. Pro mnohé z nás se jedná o boj s větrnými mlýny, a přiznejme si, o tom, jak se druzí trápí s dietou a krotí kila v posilovně, se tááák moc dobře čte.

S Maddie, Jess a Lauren prožijete několik měsíců, během kterých si projdou obrovskou proměnou, a to nejen fyzickou. Když jim život uštědří pár ostrých kopanců, zjistí, že si navzájem mohou být obrovskou oporou. Už to vlastně není jen o hubnutí, ale o nich samotných.

Autorčin poutavý styl psaní mě hodně baví. Jeho doménou je humor a lehkost, s níž zpracovává i vážná témata, konkrétně tady je to domácí násilí, které se dotýká jedné z žen. 

Ať už tuhle knihu čtete se zákuskem v ruce nebo jste pod jejím vlivem odhodlaní změnit svůj životní styl, jedno je jisté. Do rukou se vám dostal svižný román pro ženy, který nenudí. Kdyby kila ubývala tak rychle, jak dobře se tento příběh čte, to by bylo na světě hubeňourů. :-)

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

středa 15. března 2017

Einstein & Einstein


Jaké to asi je, být ženou nadaného muže? Zvlášť, je-li ona žena o fous chytřejší než on? Manželství Milevy a Alberta Einsteinových mohlo být šťastné. Kdyby ona nebyla tak chytrá a on šovinistický egoista.

Mileva, jíž všichni říkali Mitza, to neměla jednoduché už od dětství. Chytrá, logicky myslící holčička s tělesnou vadou do šablony společnosti sklonku 19. století nezapadala. Maminka se bála, že se nevdá, ale tatínek vsadil na chytrý mozek své dcery a ona se tak mohla zařadit mezi studenty fyziky. Jako žena měla velmi těžkou pozici a jen těžko si získávala respekt a uznání odborného okolí.
Než mohla věda Milevu zcela pohltit, vstoupila jí do cesty láska. A ta, jak je známo, přebije veškeré fyzikální zákony. Mileva se do samolibého vlasatého studenta zamilovala natolik, že mu nakonec obětovala vše. Dokonce ani nedodržela tehdejší společností stanovené pořadí vztah -  svatba - dítě. S Albertem prožila vášnivý románek, který nezůstal bez následků.
Při komplikované péči o dcerku Mitza poznala, že s Albertem život jednoduchý určitě nebude, natož aby v něm našla nějakou logiku. Albert se nechoval ani jako příkladný manžel a otec, navíc nedodržel slib ohledně vědecké spolupráce. Mitza tak záhy dostala ochutnat příliš hořkou chuť zrady...

Beletrizovaný životopis mapuje životní osudy opravdu zajímavé ženy. Mitza měla být z větší části autorkou teorie relativity a její muž si měl autorství bez ostudy přivlastnit. Kde je pravda, věděli jen oni dva. Nic to nemění na faktu, že se čtenáři do rukou dostává čtivý příběh, u něhož není nouze o emoce. 

Mitza je ten typ hrdinky  který vám padne do oka. Je sympatická, chytrá, ale vůbec ne namyšlená. Má smysl pro rodinu. Tím, že je příběh vyprávěn ich formou samotnou Mitzou, má před svým mužem tak trochu výhodu. Alberta Einsteina poznáváme z jejího pohledu. A věřte, že nic milého to není. Pokud vám právě bořím domeček z karet, omlouvám se, ale vaše představa chytrého a zároveň vtipného pána asi vezme za své. V knize je Albert vylíčen jako despotický a samolibý macho,pro něhož rodina neznamená nic. Můžeme směle říct, že Mitza je dokonalým prototypem domácího násilí. Při čtení mnou cloumaly emoce, vřelo to ve mně a pořád jsem nechápala, že to ta chytrá holka nechá dojít tak daleko.

Do základní dějové linie autorka dovedně vmísila fikci a výsledkem je poutavý příběh dvou výrazných osobností, na jejichž život je i fyzikální zákon krátký. 

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora) 



sobota 4. března 2017

Louskání v únoru


Měsíc se s měsícem sešel a já můžu dávat dohromady další Louskání, tentokrát únorové. Je to měsíc krátký, ale i tak jsem si ho čtenářsky užila.

Terapie v noci: Tak to byla nečekaná knižní výzva, já jsem původně čekala román :-D. No ale dala jsem to a rozšířila si tak své literární obzory - viz recenze.

Einstein & Einstein: Další ze skvělých životopisných románů, tentokrát o první ženě Alberta Einsteina. Byla neskutečně chytrá, ale v osobním životě nešťastná. A její muž?Věřte, že vám tenhle pán děsně poleze na nervy.

Aristokratka na koni: Obvykle bývá pokračování úspěšných knih horší. U Aristokratky to neplatí, s každým novým dílem mě baví víc a víc. Už aby vyšla další.

Pan Selfridge: Seriál mě uchvátil, proto jsem byla zvědavá na knižní vydání jeho předlohy. Kniha téměř dokumentárním způsobem líčí obchodníkův osobní i profesní život, je plná zajímavých informací. A pořád jsem si představovala charismatického Jeremyho Pivena, který pana Selfridge ztvárnil v seriálu. :-)

Nechápej mě špatně: Milý román, měl zajímavý námět, ale chyběl mu určitý šmrnc, který by ho činil více zajímavým. A vadilo mi, jak autorka skákala z ich formy do er formy, což mě hodně rušilo.

Návod na přežití pro bejby: Knih o rodičovství pro rodiče je hodně. Ale tahle je naprosto jedinečná, věcná, srozumitelná, vkusná a hlavně vtipná. A o tom to je. 

Astrid Lindgrenová: Válečné deníky 1939 - 1945: Tak na tuhle knížku jsem se vyloženě třepala. Za prvé Astrid, že jo. Kult nad kulty. A za druhé druhá světová. Období, které sice není kladně zapsáno v dějinách světa, ale mě zajímá. No a za třetí deníky. Ty miluju. AL si během válečných let psala vlastní deníky, v nichž věcně a zároveň i vtipně glosuje válečné události. 

Erotický knižní klub: Záhada léčivé knihy: Tak tuhle knížku jsem se bála otevřít. Jako anotace nebyla špatná, ale ten název, ten název. Bála jsem se, že se budou rozebírat Odstíny šedi a podobné záležitosti. Naštěstí jsem dala na recenze a užila si příjemný příběh s detektivní zápletkou, který mi trošku připomněl Ocelové magnólie střihnuté slečnou Marplovou. 

Věčně zpívají lesy: Mám celou trilogii, a teprve teď jsem se k ní dostala. Nádherné pohlazení pro sever holdující duši. Pro zimní večery jako dělané. I ty jarní, dva díly ještě čekají.

Mořeplavec: Po více než půl roce dočteno. První díl (Cizinka) asi nejlepší, ale i pokračování se dá číst, byť už je na můj vkus zdlouhavé. Ale zase Jamieho není nikdy dost. Mořeplavec je díl třetí.

Deníček moderního fotra 2: Tak jednička mě bavila asi do půlky, pak už bylo toho humoru nějak moc. Dvojka mě přestala bavit v první třetině. Zlatá Aristokratka!!!

V srdci je spousta místa: Lehké, svěží čtení o docela vážném tématu. Vlastně zase jedna hrdinka, kterou pálilo dobré bydlo :)

Manželské neshody: Dobře vylíčený rozpad rodiny, v níž je vše v pořádku jen na pohled. Napsáno takovým tím typicky americkým okecávacím stylem, kdy se všichni ujišťují o tom, jak se milují a chápou. Manžel hlavní hrdinky mi byl dost nesympatický.

Horečka nad ránem: Příjemný komorní příběh neobvyklé lásky zasazený do poválečných let.

Okamžiky štěstí: Pana Hartla miluju. Tedy jeho knížky. Píše s takovou lehkostí, že se to krásně čte samo. U tohoto románu oceňuju nápad s oboustranným příběhem. Já začala u Veroniky. 

Láska podle návodu: Taková oddechovka o mladé ženě, která zkouší randit s muži na základě pravidel z příruček. Místy vtipná, ale hlubší dojem nezanechala. 

Malíř vzpomínek: Původně jsem od tohoto románu nic zvláštního nečekala, spíš nějakou romanci. A jaké bylo překvápko, když jsem dostala úchvatný, vrstevnatý, romantický i napínavý příběh o dvou lidech, jejichž duše se v koloběhu světa neustále potkávají. Tak tohle mi opravdu sedlo.

No a to je pro únor vše. Za měsíc se těším znovu. :-)