neděle 15. října 2017

Manželský pakt



Jake a Alice se jen nedávno vzali. Jak už to bývá, dostali mnoho svatebních darů. Jeden má mezi všemi docela navrch. Novomanželé získalli nabídku členství v opravdu exkluzivním klubu Pakt.
V něm se sdružují lidé, pro něž je instituce manželství téměř posvátná a pro její udržení jsou schopni udělat cokoliv. Ani si neumíte představit, co všechno tohle vcelku nenápadné slovíčko zahrnuje. Chcete to vědět? Tak čtěte dál.

Projevy lásky a úcty, pravidelné vzájemné dárky, romantické výlety, večírky s ostatními členy... Takhle to v Paktu chodí. Zní to hezky, že? Jake s Alicí úmluvu zpočátku berou jako hru. Oni si vlastně myslí, že je to něco jako společenská hra, trochu zábava, která jim má zpestřit manželství. A taky trochu doufají, že díky Paktu se jejich vzájemné pouto ještě více upevní. Jenže Pakt to myslí vážně. Se vším. Alice jako právnička pracuje dlouho do noci, Jake zase zapomíná na pravidelné dárky. Přichází první trest...
Zatímco Alice začne brát Pakt docela vážně, její manžel je tak trochu rebel, který si nepřipouští skutečnost, že s Paktem se nežertuje.
To, co bylo původně oběma bráno jako nevinná hra, se mění v děs, z něhož není úniku. Je to jako ve správném manželství. Navždy.

S touhle knížkou je to stejné, jako s oním spolkem. Jakmile se začtete, totálně jí propadnete. Manželský pakt je neskutečně návyková záležitost. Většina kapitol je krátkých a podle nepsaného zákonu končících v tom nejvíce napínavém místě, takže jen obracíte stránky a čtete a čtete, až zjistíte, že jste během pár hodin přečetli půlku knihy.

Celý román je prodchnutý zlověstnou atmosférou, místy je to opravdu děsivé. Hlavní hrdiny čeká mnoho absurdních příkazů a nařízení, jejich porušení vede k trestu. Zažili dokonce omezování osobní svobody. Něco takového si člověk ani nedokáže ve skutečnosti představit. Přistihla jsem se, že jsem někdy nevěřícně kroutila hlavou, zda-li je vůbec možné, aby se některé věci děly. Zároveň jsem byla fascinovaná důmyslnou koncepcí Paktu. Máte pocit,že jste se ocitli v nějaké šílené sektě nebo síti mafiánů. Když jsem si myslela, že některé události jsou trochu přitažené za vlasy, stačilo si vzpomenout na praktiky firem pořádajících neblaze proslulé předváděcí akce. Taky se mi trochu připomněl film Hra s Michaelem Douglasem.

Příběh je vyprávěn z pohledu Jakea, kterého poznáváme jako sympatického chlapíka zamilovaného do své ženy. Jako vypravěč je velmi sugestivní a přesvědčivý, takže mu zákonitě musíte držet palce.
Jeho žena už tak průhledná není. Tím, že ji poznáváme pouze prostřednictvím Jakea, dostává jakýsi punc tajemna. Přiznám se, občas jsem byla na pochybách, jak to s Alicí vlastně je a jestli se jí dá věřit. Já byla na pochybách skoro až do konce.

Manželský pakt přináší příběh plný napětí a emocí. Všudypřítomný pocit strachu, děsuplná atmosféra, která vás nenechá v klidu, a taky sem tam problesknuvší myšlenka - co kdyby něco takového bylo opravdu možné v reálném světě ? Vstoupili byste do takového spolku?

V poslední době má Domino šťastnou ruku při vydávání nových autorů. Co kniha, to záruka dobré četby. Ani tenhle psychothriller z pera Michelle Richmond není výjimkou.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)



čtvrtek 12. října 2017

Česká čtenářská republika




Mám moc ráda knihy o čtenářství od Jiřího Trávníčka (málem jsem napsala Hájíčka, oba jsou mí oblíbenci a pořád se mi pletou). Když jsem zjistila, o čem přesně Česká čtenářská republika pojednává, věděla jsem, že si ji musím přečíst. Jako knihovnice jsem tak trochu "postižená" a zajímá mě všechno kolem čtení - kdo, kdy, co, kde, jak a proč. A přesně tohle nový počin Jiřího Trávníčka nabízí. Takže pokud chcete vědět, co četli vaši prarodiče a rodiče, jaký kult pro ně znamenaly knižní čtvrtky, a jestli čtou i dnešní mladí, tohle je přesně to pravé ořechové. 

Hned v úvodu se dozvídáme, co všechno bylo nutné zařídit, aby byl proveden výzkum, kterého se účastnili tzv. narátoři (vypravěči) zahrnující široké věkové spektrum.
Autor představuje čtyři čtenářské kategorie - rozhlasovou, televizní, počítačovou a internetovou, zabývá se knižními fenomény, které ovlivnily všechny výše zmíněné generace čtenářů, od Babičky přes Remarqua po Harryho Pottera. Životopisy zaznamenávají čtenářský život konkrétních zástupců všech generací. Je hodně zajímavé zjistit, jak moc se liší literární vkus seniorů a dnešních dvacátníků. Co ovlivnilo naše prarodiče, aby četli? Ne všichni vyrůstali v ekonomicky silných rodinách, o to víc si možnosti číst vážili, na rozdíl od dnešní mládeže, kde spíše než knihu najdete mobil nebo tablet. 

Na "rozehřátí" Jiří Trávníček nabízí tabulku mapující rozvoj čtenářské kultury u nás i ve světě. Věděli jste, že pojem bestseller byl poprvé použit v roce 1902? Nebo že Rusko vydalo v roce 1918 nařízení, kdy domácnosti s knihovnou čítající více než pět set svazků, musely tyto odevzdat, pokud je občané nepotřebovali k práci? A jedna česká perlička - v roce 1939 jezdil první český bibliobus, který byl posléze zabaven jako sanitka.

Co se týče čtenářských kategorií, já se věkem řadím do té počítačové zahrnující vesměs tzv. "Husákovy děti" narozené v sedmdesátých letech minulého století. Jsme generací, která mezi knihami vyrůstala, ale na prahu dospělosti jsme se začali seznamovat i s počítači. Listopad ´89 jsme prožili jako náctileté děti, ze dne na den jsme vyházeli učebnice ruštiny a začali se učit anglicky. 
V podstatě jsme generací, jíž banány a mandarinky voní tak nějak slavnostněji, protože jsou spojeny s Vánocemi.
O to víc mě zajímalo, co četli souputníci mých rodičů a prarodičů. Moc se mi tyhle generační čtenářské výpovědi líbily. To, že dnešní mládež čte méně, vím až moc dobře z vlastní rodičovské zkušenosti. A je jedno, že jsem synovi odmala četla a ke knihám ho vedla, že mě vidí neustále s knihou v ruce, je prostě typickým představitelem generace internetové. 

Moc mě potěšilo, že autor věnoval samostatnou kapitolu kultovní četbě mého dětství, jíž jsou Karafiátovi Broučci. Jsou zmiňováni jako předěl mezi knihou k předčítání a samostatným čtením. Broučci jsou asi první literaturou, v níž se děti seznamují se smrtí.
Nechybí ani fenomén Harryho Pottera, kterému my knihovníci blahořečíme za zvýšení návštěvnosti dětských čtenářů, mnozí z nich čtení propadli právě díky němu. Ale tenhle čarodějnický kluk neuhranul jen děti, v jednom ze životopisů se z lásky k němu vyznává i padesátiletý učitel. 

Mé knihovnické srdce zaplesalo nad kapitolou pojímající jednu z nejlepších čtenářských akcí vůbec - Celé Česko čte dětem a pobavilo se nad výrazem "tipaři" . Doposud jsem toto slovo měla spojené s trestnou činností, ale při čtení jsem zjistila, že v rámci své práce jsem tipař jako vyšitý. Doporučuju, radím a nabízím četbu podle nálady a preferencí čtenářů. Takovým tipařem bývá i učitel nebo rodič.

O knize Česká čtenářská republika bych mohla psát a psát, ale nejlepší bude, když si ji přečtete sami. Seznámení s českou čtenářskou kulturou je totiž hodně zajímavé a zábavné. Nemusíte mít strach, že vás čeká chladná a neosobní naučná literatura, jíž byste se museli prokousávat. 
Tahle "bichlička" je psána srozumitelně a jasně, je především o lidech a pro lidi. 

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

sobota 7. října 2017

Žena, která mi ukradla život


Stella Sweeneyová věří na karmu. Věří v to, že dobré je opláceno dobrým a naopak. Stella se rozhodne konat dobré skutky a začne tím, že v koloně jedoucích aut pustí před sebe jiného řidiče.
V jejím případě bohužel platí, že každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán. Banální nehoda rozvíří dosud klidné vody Stellina nudného života a přinese s sebou události, které s ní zdánlivě nesouvisí.

Román Žena, která mi ukradla život je příběhem obyčejné ženy, pro níž je rodina středobodem vesmíru. V případě Stelly je to trochu víc rozevlátý bohémský manžel Ryan a děti, typičtí teenageři Jeffrey a Betsy.
Stella je klasická žena středního věku, na níž závisí chod celé domácnosti. Bez ní si nikdo neví rady. Matka, manželka, uklízečka, pradlena, kuchařka... Denně stejný kolotoč, který tak dobře znají všichni, co mají rodinu. Zkusíte-li z něj však vypadnout, zastaví se celý svět.
Stella onemocněla velmi vzácným Guillain-Barrého syndromem, což je onemocnění postihující nervovou soustavu. Ochrnutá, bezmocná leží v nemocnici a hýbat může pouze víčky. K uzdravení vede dlouhá a trnitá cesta, na jejímž konci Stellu čeká životní zlom.

 Léčba Stelliny nemoci nespočívala pouze v rehabilitacích, ale také v komunikaci. Ptáte se, jak mohla s někým mluvit? Pomocí mrkání se dorozumívala s okolím, rodinou a především se svým neurologem Mannixem. Díky němu mohla vydat knihu motivačních citátů. Dílko je to sice útlounké, ale je mu prorokován velký úspěch v Americe, která si v takovém druhu literatury přímo libuje. Na nenápadnou šedou myšku z Dublinu čeká hvězdná kariéra spisovatelky. Bude to opravdu taková idylka, jak by se mohlo zdát?

Knihu Žena, která mi ukradla život napsala moje oblíbená spisovatelka Marian Keyesová.  Už dlouho jsem od ní nic nečetla, takže jsem se na knížku těšila. Dostala jsem přesně to, co od této spisovatelky můžu vždycky čekat. Příběh, který má humorný podtón, ale pod pokličkou bublají emoce a vážné problémy rozdělující rodinu. Tohle autorka umí skvěle. Příběh je vyprávěn ve dvou dějových liniích, které si postupně skládáte dohromady. V současnosti je Stella frustrovaná a  zneuznaná žena, která se pokouší navázat na úspěch své motivační knihy a ve flashbacích se vrací do doby, kdy ležela ochrnutá v nemocnici.

Trochu mi trvalo než jsem se v ději zorientovala, ale po pár stránkách jsem byla v obraze. Líbilo se mi, jak se Marian Keyesová umí vcítit do svých hrdinek. Stella je typickou představitelkou moderní ženy, u níž se předpokládá, že zvládne rodinu, práci a v podstatě dokáže udělat pro své blízké to, co si ještě ani nevymysleli. Knize nechybí romantická linka, která je pro oddechové ženské romány typická. K tomu přičtěte autorčinu schopnost přiblížit atmosféru všedních a nudných dní jedné irské domácnosti tak, že si řeknete - "a jo, nejsem v tom sama". Se Stellou by asi nikdo měnit nechtěl, nahlédnout do jejího života a vztahů ano.

Umění vyprávět a okouzlit čtenářky, (toto asi vaše parketa nebude, pánové) je devizou irské spisovatelky Marian Keyesové. Její knihy jsou zárukou, že si přečtete příběh, s jehož hrdinkou se můžete ztotožnit.
Literatura pro náročné čtenáře to není, ale ruku na srdce, občas potřebujeme vypnout a přečíst si románek, který je lehčího charakteru, ale i tak má co říct.

(Za recenzní výtisk děkuji eshopu Dobré knihy cz)

středa 4. října 2017

Jsem stejná jako všichni ostatní a přece jiná

Ruth je obyčejná žena. Sama vychovává syna, pracuje jako porodní asistentka. Celý život žije v souladu se svým svědomím, tak, aby zapadla ve společnosti. Bílé společnosti. Ruth je Afroameričanka. O klid přichází, když potká zarytého rasistu.

V práci se Ruth stará o rodičky i jejich novorozené děti. Když onoho osudného dne nastoupí do služby, dostává za úkol postarat se o právě narozeného chlapečka manželů Bauerových. Zrovna provádí klasická vyšetření, když ji zastaví hlas Turka Bauera, který si nepřeje, aby nadále sahala na jeho syna. Ruth je dotčená, ale respektuje příkaz posvěcený vedením.

Jenže poté, co malý Davis Bauer podstoupí obřízku, náhle umírá i přes resuscitaci. Té se účastní i Ruth. A je to právě ona, kdo byl s hošíkem naposledy. Jak se to mohlo, i přes vydaný zákaz, stát? Turk Bauer, kovaný neonacista, na ni podá žalobu za vraždu syna. Je Ruth vražedkyně nebo oběť systému?

Nejnovější román oblíbené autorky se zabývá aktuálním tématem rasismu. Co z nás dělá to, kým jsme? Barva kůže, náboženské vyznání, vzdělání, naše okolí?

Jodi Picoult se nebojí palčivých otázek. Soudní proces řeší smrt dítěte a věc je na první pohled jasná. Ruth měla zákaz dotýkat se novorozence, Turk Bauer zase právo vybrat si, kdo bude pečovat o jeho syna. Ale není náhodou hlavním motivem barva její pleti a s tím spojené předsudky? Ruth odmala touží zpřeházet předem dané karty a vymanit se z područí svého etnika. Myslí si, že když se bude chovat stejně jako její bílí přátelé, zapadne mezi ně. Ale je to úplně stejné, jako když natřete plot novou barvou, ta původní po čase stejně vyleze na povrch.

Jodi Picoult zvolila osvědčený styl vyprávění, kdy se v příběhu střídá několik hlasů. Hrdá Ruth, rozzlobený Turk, a také právnička Kennedy, obhájkyně Ruth. Nabízí tak možnost vidět pohled na celou věc očima zainteresovaných osob a ne jen pohledem jediného vypravěče, který by si mohl držet odstup. Ani prostředí soudní síně není pro spisovatelku novinkou. S úžasem jsem četla, čeho jsou právníci schopní, jak obratně dokážou manipulovat se slovy, překroutit je a obrátit ve svůj (respektive klientův) prospěch.

Při psaní Velkých maličkostí se Jodi Picoult plně soustředila na rešerše, během nichž hovořila s oběma stranami - s Afroameričany i s neonacisty a skinheady, aby získala opravdu věrohodné svědectví.

Myslím, že se jí to povedlo, protože od knihy se jen tak lehce neodtrhnete a jen těžko se vracíte do reality.

Jodi Picoult umí. Velké maličkosti jsou naléhavý, vrstevnatý, ale především poutavý román, který je zárukou dobré četby.

(Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Neoluxor, na jehož blogu recenze také vyšla)

úterý 3. října 2017

Louskání v září





První školní měsíc utekl nějak rychle. Student nám začal studovat na střední škole a jeho malý brácha? Tak díky němu jsem za září přečetla míň knížek než kdy jindy. Celé dny totiž za ním jen běhám a čtu až po večerech, které klasicky natahuju dlouho do noci. Ale i tak na mě čekalo hodně skvělých kousků.

Než odejdeš Krásný román o tom, jak chceme někdy až zoufale vrátit čas a říct někomu to, co jsme nestihli. Jenže občas už je pozdě... Více v recenzi.

Snaž se nedýchat Čtivý thriller, sice jsem vytušila viníka, ale i tak mě autorka dokázala skvěle zmást. V knize je naprosto přesvědčivě popsán rozpad alkoholika. Recenze tady.

Harry Potter a prokleté dítě Tak nebylo to špatné, i když na klasickou sérii to nemá, to je jasné. Líbila se mi podoba scénáře, které jsem se původně bála, ale vůbec to při čtení neruší.

Se záští Další z řady thrillerů, tentokrát spíše pro teenagery, kteří už mají dost zamilované YA. A bavilo to i mě, postarší osobu. :) Jak moc, o tom v recenzi.

Přístav naděje Trochu oddech a pohlazení mezi čtením thrillerů. Přístav naděje je milý, něžný, zároveň snový a hlavně typicky francouzský román, něco jako Čokoláda.

Vzestup raketových dívek  Bonbónek, lahůdka mezi knížkami, v nichž se spojuje populárně naučné téma s románovým vyprávěním. Osudy žen, které stály u rozvoje vědy a techniky vůbec nejsou suchopárné a stojí za přečtení. Trochu jsem se zpočátku bála, že to bude nezáživné, ale vůbec. Chytlo mě to a  "raketovými holkami" jsem doslova žila. Recenze tady.

Velké maličkosti Nejnovější počin Jodi Picoult teprve vyjde. Recenzovala jsem ho pro Neoluxor, recenze už je v tištěném i online magazínu. Dala mi zabrat, protože kniha je úžasná, nechala ve mně hodně pocitů, všechny jsem je chtěla zapracovat do recenze, která by ale tímto zabrala půl magazínu, a to dost dobře nejde. Nenechte si knížku ujít, opravdu stojí za to.

Dopisy, které nikdo nečetl Tahle kniha odrovnala spoustu čtenářek, mě nevyjímaje. Úchvatný příběh o lásce, které osud nepřál. Příběhů s podobnou tématikou je hodně, ale tenhle je výjimečný. A ta obálka! I na něj jsem psala recenzi, byla pro magazín Zeedee.com.

Budu vším, čím mě chceš mít A znovu thriller, tentokrát dost zajímavě podaný příběh. Autorka v něm kličkuje tak bravurně, že mě dokonale zmátla. Recenze tady.

Dobrá tak akorát Třetí kniha novinářky Báry Šťastné, kterou můžete znát i ze Šťastného blogu. Já pořád nechápu, proč ta Bára o mně napsala už třetí knížku. :-) Skoro ve všem jsem se našla, a nejen já, stejně tak většina českých žen. Prostě parádní čtení, ze života.

Mrazné květy na skle Knížka má fakt nádhernou obálku. :). Co se příběhu týče, je to takový starosvětský milostný románek odehrávající se v nelehké době. Nejde moc do hloubky jako jiné válečné romány. Ale na druhou stranu - autorovi je téměř devadesát, klobouk dolů, napsat v tomto věku knihu je opravdu úctyhodné.

Lidé, kteří mě znali Jedno z velkých knižních překvapení. Já si původně špatně přečetla anotaci a čekala něco jiného, to co jsem dostala, moje očekávání předčilo. Příjemně. Nenechte si ji ujít, opravdu doporučuju.

Česká čtenářská republika  Úžasný počin pro milovníky knih, kteří chtějí jít do hloubky a zjistit, co lidi vede (nebo nevede) ke čtení. Čtivě zpracované, propracované a vypracované. :-) Prostě knižní lahůdka. Ještě na ni musím sepsat recenzi.


Tak to je všechno, budu ráda, když vás něco zaujme.


pondělí 2. října 2017

Dopisy, které nikdo nečetl


Když už si myslíte, že váš život najel do těch správných kolejí, stane se něco, co vás dokonale vyvede z omylu. Stejně jako Stellu. Dostane šanci prožít takový život, jaký si vysnila?

Stella vyrůstala v sirotčinci a nikdy si nepřála nic víc než mít vlastní domov a lásku. Když se vdávala, doufala, že své štěstí konečně našla. Manželství má však do idylky daleko. Kniha Dopisy, které nikdo nečetl, přináší emocemi nabitý příběh, který vás dokonale pohltí.

V roce 1943 je válka v plném proudu a člověk neví dne ani hodiny. Londýn devastovaný častými nálety se stává svědkem velké lásky. Za zvláštních okolností se setkají Stella a Dan. Ona živoří v nešťastném manželství se starším mužem, on dává všanc svůj život jako pilot americké armády.

Jednou vytáhne kamarádka Nancy nesmělou a ve vztazích nezkušenou Stellu do velkoměsta, aby přišla na jiné myšlenky. Mladá žena nemá vůbec tušení, jaký obrat nabere její život. Osudové setkání s Danem mění její nejistou povahu a Stella touží vymanit se z manželských pout. Ale byť byla morálka válečného světa v jistých věcech trochu uvolněná, protože “co kdybychom zítra už nebyli”, vdaná žena neměla šanci začít znovu, přišla by totiž o všechno.

Dan své lásce koupil dům v Londýně, aby mohli být spolu, Stella však stojí před nejtěžším rozhodnutím, které za svůj život musela udělat. Jediný pojítkem mezi nimi jsou dopisy plné lásky, naděje i bolesti.

V roce 2011 se opuštěný dům na konci londýnské ulice stává útočištěm mladé dívce Jess, která je na útěku před násilnickým partnerem. Jess v domě pár dnů pobývá, než se rozhodne, jak naloží se svým životem dál.

Když ve schránce najde dopis z Ameriky adresovaný jakési Stelle, přečte si ho. Nerada porušuje listovní tajemství, ale dopis označený jako naléhavý, ji čímsi přitahuje a fascinuje. Napsal ho devadesátiletý Dan, jenž doufá, že se mu ozve jeho dávná láska. Nezbývá mu příliš času a on by ji rád ještě naposledy viděl. Jess i přes vlastní problémy pátrá po totožnosti tajemné Stelly, aby odkryla fascinující a dojemný příběh velké lásky.

Kniha má úžasné grafické zpracování a vkusnou obálku, která vás chytne za srdce a především naláká ke čtení.

Příběh sám o sobě možná není příliš originální – láska a překážky, které brání dvěma zamilovaným ve vztahu – to máme v literatuře dnes a denně. Dopisy, které nikdo nečetl, tuctovkou zaručeně nejsou.

Mám ráda příběhy odehrávající se za druhé světové války, Anglie je moje oblíbená knižní destinace, zároveň si libuju v knihách, v nichž hlavní roli hrají dopisy. V tomto románu se autorce podařilo výše uvedené skvěle zkombinovat. Dalším plusem jsou dvě časové roviny, do kterých je příběh zasazen.

Máte-li aspoň trochu romantickou duši, tenhle příběh si zamilujete. Iona Grey jej pojala jako příběh velké lásky, které osud nepřeje. Při čtení jsem měla pocit naprostého zmaru z toho, jak je někdy život zapeklitý. Klacky, které házel Stelle pod nohy, byste zaručeně tahat nechtěli. Po dlouhé době se mi stalo, že jsem si ke čtení musela vzít kapesník a suchý tedy nezůstal.

Autorce se podařilo opravdu věrně vystihnout období válečných let, kdy bylo obtížné hospodařit. Potraviny byly na příděl, hospodyně se musely naučit vařit s náhražkami. Neustálá hrozba smrti se kolem všech táhla jako dým. V dnešní pohodlné době je docela těžké si to představit, o to víc podlehnete kouzlu knihy, abyste vstřebali její atmosféru a anglického ducha, který zůstal zachován i v překladu do češtiny.

Dopisy, které nikdo nečetl jsou dokonalým nadčasovým příběhem lásky a naděje, která opravdu umírá jako poslední.



(Knihu k recenzi věnovala Albatros Media, recenzi si můžete přečíst také na webu knižního komunitního portálu Zeedee.com, kterému tímto děkuji za poskytnutí recenzního výtisku)

O hledání kořenů i sebe sama



Jonathan Franzen se po pěti letech vrací na český knižní trh. Ani tentokrát nepouští svá oblíbená témata, a čtenáři se tak do rukou dostává příběh o hledání kořenů i sebe sama, prošpikovaný linií téměř špionážní. Rozsáhlý společenský román nese název Purity, což v překladu znamená čistotu, zároveň je to jméno hlavní hrdinky.

Purity Tylerová své jméno nemá ráda, pro své okolí je známá jako Pip. Není spokojená ani se svým životem. Práce ji nebaví, navíc je mizerně placená, takže Pip jen těžko splácí studentskou půjčku. A to se nebavíme o bydlení. Pip žije v domě s několika přáteli, kteří tíhnou k anarchismu. Už tak dost náročný život Pip komplikuje fakt, že jí matka nikdy neprozradila, kdo je její otec, a sama ukrývá svou pravou identitu za falešné jméno. Pip doufala, že když najde otce, dostane se k penězům, aby mohla splatit půjčku. Jako stážistka odjíždí do Bolívie, kde okouzlující Němec Andreas Wolf založil projekt Sunlight, jakousi obdobu WikiLeaks.

Tom Aberant vede internetové noviny, pro něž píše ctižádostivá novinářka Leila. Je sice vdaná za stárnoucího spisovatele upoutaného na invalidní vozík, to jí ale nebrání v tom, aby měla poměr se svým zaměstnavatelem. Když u nich Pip začne pracovat, berou ji pod ochranná křídla. Jak se říká, všechno souvisí se vším, stejné je to i s hrdiny románu, jejichž zdánlivě nesourodé životy mají mnoho společného.

Předchozí dva literární počiny Jonathana Franzena mají mezi čtenáři velký úspěch. Zatím jsem je nečetla, Purity je moje první setkání s ním, a musím říct, že to bylo setkání docela vyčerpávající. Autor je totiž typem spisovatele, který vám svou knihou vymluví díru do hlavy. Purity je dílo hodně květnaté, měla jsem pocit, že Franzen chce, aby čtenáři nic neuniklo a měl veškeré souvislosti hezky pohromadě.

Kniha není příliš akční, převládají popisné pasáže, výrazné akční momenty spočítáte na prstech jedné ruky. Kupodivu se mi ten hutný styl i docela zamlouval, rozsáhlá souvětí mám obecně raději než strohé jednoduché věty. Oceňuji překlad Lucie Mikolajkové, která text bravurně převedla do češtiny.

Purity je čtenářsky náročný příběh, vrstevnatý, složitý, zpracovává hned několik témat. Jedná se o společenský román, který si na paškál bere rodinné vztahy, a zabývá se i aktuální tématikou úniku tajných informací, díky čemuž si můžete připomenout nedávnou aféru související s WikiLeaks.

Na čtení téhle knihy se sice budete muset soustředit, zároveň však máte záruku, že se vám do rukou dostává neotřelé dílo, které si, jste-li milovníci rozsáhlých opusů, vychutnáte.

(Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Neoluxor, na jehož blogu recenze také vyšla.)

pátek 29. září 2017

Lidé, kteří mě znali




90. léta: Emily Overtonová studuje vysokou školu, bydlí s kamarádkou a právě se chystá na rande se spolužákem Gabem. Ale ještě ten večer je všechno úplně jinak. Emily potkává Drewa a bláznivě se do něj zamiluje.

11. září 2001. Emily pracuje v kanceláři, jejíž sídlo je v severní věži Světového obchodního centra. Ten den měla být v práci, ale má volno a nikdo z jejího okolí to neví. Emily utápějící se v osobních problémech bere tragické události jako šanci začít znovu. Pod novým jménem a jinak.

Čtrnáct let žije Connie Prynnová spokojený život v Kalifornii. Pracuje jako barmanka, vychovává dceru a myslí si, že dávnou minulost nechala tisíce kilometrů za sebou. Ale jak už to bývá, dostihne nás vždycky ve chvíli, kdy to vůbec nečekáme. Connie se dozvídá krutý verdikt - je těžce nemocná. Musí se rozhodnout, jak dál naloží se životem. A co bude s dcerou Claire, jíž je teprve třináct. Connii čekají nejtěžší chvíle. V dceřině zájmu bude muset otevřít vrátka k bývalému životu a přiznat jí (a vlastně i sobě), co kdysi udělala.

Ani se mi nechtělo věřit, že se jedná o prvotinu autorky Kim Hooper, její zápletka je opravdu důmyslně promyšlená. Román Lidé, kteří mě znali zadrnká hned na několik strun. Je plný emocí a vášní, zároveň napsaný s citem a důrazem na detaily. Retrospektivní forma vyprávění dává střídavě nahlédnout do obou životů mladé ženy. Postupně odhalujeme okolnosti, které vedly k razantnímu kroku, jakým změna identity bezesporu je. Nechat za sebou všechny své blízké v podstatě ze dne na den, to chce opravdu velký kus odvahy.

Hlavní hrdinka Connie / Emily je pro mě rozporuplná postava. Bylo mi líto, co musela díky nemoci vytrpět a spolu s ní jsem prožívala i vypjaté scény s Claire. Nelíbil se mi způsob, jakým jednala s manželem, který pečoval o nemocnou matku. A právě to, že její povahové vlastnosti nejsou prvoplánově kladné, ji zlidšťuje. Byť jsem s některými postoji Emily nesouhlasila, přemýšlela jsem nad jejím chováním a zkoušela si představit, jak bych se v dané situaci zachovala já sama.

Líbilo se mi, jak autorka příběh zakončila. Ohraničený, a přesto otevřený konec dává prostor čtenářově fantazii. Závěr nesklouzl do klišé, které bývá typické pro příběhy s podobnou tématikou.
Kniha Lidé, kteří mě znali je velkým překvapením na knižním trhu, po dočtení ve mně ještě hodně dlouho doznívala, na příběh Emily musím pořád myslet.

Ráda bych si od Kim Hooper přečetla ještě něco dalšího, její sympatický styl psaní se mi zamlouvá.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega)

pondělí 25. září 2017

Budu vším, čím mě chceš mít



Hattie je výborná herečka, která se ve svých rolích cítí jako ryba ve vodě. Rádi byste vzornou studentku, milou holku odvedle, poslušnou dceru nebo milující partnerku? Bude vším, čím ji chcete mít. Není to lákavá představa?

Hattie je skoro osmnáct, žije s rodiči v malém městečku, kde studuje střední školu. Miluje herectví a jejím snem je dobýt New York jako divadelní herečka. Zatím se realizuje v místním divadelním spolku, chodí se spolužákem a ve volném čase pracuje v místním fotolabu. Jenže jednoho dne je Hattie nalezená mrtvá. Násilná smrt rozmetala dívčiny sny a zároveň šokovala celé městečko. Kdo by něčeho takového byl schopen? Někdo z místních nebo se snad Hattie do něčeho zapletla? Vyšetřování se ujímá šerif Del, který Hattie znal odmalička. O to víc je to pro něj horší, a bude mít co dělat, aby si nad případem udržel odstup a nadhled.

Kniha je psána pohledem vybraných postav, jimiž jsou Del, učitel Peter a samotná Hattie. Možná to zní, vzhledem k dívčině tragické roli v příběhu, divně, ale do děje to skvěle zapadá. Autorka přibližuje několikaměsíční období před vraždou, i události bezprostředně po ní. Nejenže se střídají vypravěči, ale obměňují se i časové roviny, což vás při čtení udržuje v napětí.

Kniha je srovnávána se slavnou Lolitou Vladimíra Nabokova. Tak pod to se podepsat nemůžu, já ten dojem neměla. Hattie je jiná věková liga než Lolita, myslím, že Humbert Humbert by s ní společnou řeč asi nenašel. ☺
Naopak, já objevila jistou podobnost se seriálem Twin Peaks. Ospalé maloměsto, kde si všichni vidí do talířů, komunita obyvatel semknutá k sobě tak, že člověk zvenčí nemá velkou šanci proniknout mezi místní. A k tomu mrtvola mladé dívky, která měla život před sebou, stejně jako legendární Laura Palmerová. K tomu přičtěte spravedlivého šerifa a pestrou suitu místních obyvatel - no já to tam prostě vidím.

Nejvíce mých sympatií si získal právě šerif Del, který na mě působil férovým dojmem. Poctivý chlap ze staré školy.  Mně se hned vybavil představitel takových mužů, Tommy Lee Jones, kterého jsem si pak jako Dela představovala po celou dobu.

V knize se střídá větší množství vedlejších postav točících se kolem Hattie jako planety kolem Slunce. Autorka mezi nimi mistrně kličkuje, aby vás dokonale zmátla. Já už svého adepta na vraha měla, ale jak už to je u dobrých thrillerů zvykem, vše se obrátilo o sto osmdesát stupňů, a já byla zase na začátku. A tak je to správně, nervy mají pochodovat a emoce vřít. Román je navíc prodchnutý zlověstnou atmosférou, která vás nutí být trochu paranoidní a vraha vidět ve všech.

Budu vším, čím mě chceš mít se mi četl dobře, řadím ho mezi psychologické thrillery, které zaujmou nejen tématem, ale i zpracováním.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)




neděle 17. září 2017

Vzestup raketových dívek



Když se řekne americká žena, možná si představíte usměvavou naondulovanou hospodyňku. Její domácnost je perfektně uklizená, dětičky i manžel nakrmení, prostě všichni jsou happy.
A co kdyby ta americká žena byla jiná, vymykala by se všem těm klasickým klišé? Chodila by do práce, a to ne jen tak ledajaké, zabývala by se raketovým výzkumem. Začíná vás to zajímat? Právě takové ženy představuje kniha Vzestup raketových dívek autorky Nathalii Holt. Do rukou se vám dostává svědectví o ženách, které výraznou měrou přispěly k dobytí kosmu.

Ve čtyřech částech mapujících bezmála půl století náročné, dá se říct, "chlapské" práce, poznáváme ženy, které se naplno oddaly vědě. Barbara Paulsonová, Helen Lingová, Sue Finleyová, Melba Neadová, Barby Canrightová nebo Macie Robertsová, to jen zlomek těch, pro něž čísla znamenala celý svět. Pracovaly v JPL jako tzv. výpočtářky. Na jejich výpočtech závisely výsledky testovacích pokusů, stejně tak i životy kolegů. Stačil chybný součet, změna znaménka, záměna číslic, a práce mohla skončit i tragicky. Zapomeňte na vymoženosti dnešní moderní doby. Žádné počítače, pouze vlastní mozek, tužka, papír a speciální kalkulačka.
 V institutu JPL se testovaly raketové střely, náboje, konaly se pokusy s odstřelováním. Zaměstnanci byli věčně pod tlakem, ať už následkem fyzické i psychické námahy nebo díky neustálému soupeření USA a Ruska, i přesto si dokázali zachovat smysl pro humor. Pořádali oblíbenou soutěž Miss Neřízená střela, navštěvovali se v soukromí, byť své práci podřizovali téměř všechen volný čas. Překvapilo mě, v jaké pohodě a harmonii spolu dokázali zaměstnanci JPL fungovat. Mezi ženami a muži nepanovala žádná větší nevraživost, i když by mohla. Jak už to bývá, ženy byly znevýhodněny víc. Zatímco unavený muž může doma odpočívat a všechny pracovní trable hodit za hlavu, ženě začíná druhá směna, tentokrát na domácí frontě. I úspěšné ženy v JPL se musely naučit skloubit kariéru a mateřskou roli. Mnohé z nich právě z  tohoto důvodu z práce odešly, jiné ji jen na čas přerušily.
60. léta znamenala velkou modernizaci. Konaly se pokusy v kosmu, první mise na Měsíc. Z výpočtářek se stávají programátorky pracující s prvními počítači IBM. JPL zažívá nejen úspěchy i krachy. Tragicky končí nechvalně známá mise Apollo 1.

Kniha Vzestup raketových dívek není vůbec suchopárnou encyklopedií. Jedná se o publikaci na pomezí románu a dokumentu. Je sice plná odborných termínů, ty jsou však podány srozumitelnou formou. Jako laikovi se mi dostalo podrobných informací o práci ve vědeckém výzkumu. Dozvěděla jsem se i zajímavé informace, třeba že v matematice existuje Fibonacciho posloupnost, v níž každé číslo je součtem dvou předchozích. (1, 1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, atd.). Nebo že první počítač IBM obsahoval jedenáct komponentů, které dohromady vážily skoro deset tun.

 Autorce se podařilo vdechnout hrdinkám život. Nejsou to jen bezduché figurky na šachovnici vědy a techniky, jsou to bytosti z masa a kostí. Prožívají radosti i strasti, jsou mistryněmi v logistice a plánování rodinného a pracovního života. Jsem naprostý matematický antitalent, takže jsem jen s úžasem zírala, co tyto neskutečné ženy dokázaly. Nezbývá než smeknout pomyslný klobouk. Plastický obraz je umocněn foto přílohou. Určitě si ji budete, stejně jako já, prohlížet v průběhu čtení, abyste získali dokonalou představu o životě "raketových dívek". Pro ještě lepší zážitek doporučuji projít si ji ještě jednou, až knihu dočtete.

Velké plus je i nádherná obálka, u níž mě zaujal nejen titulní obrázek, ale především potisk předsádek znázorňující matematické výpočty.





Vzestup raketových dívek je výborným počinem na poli populárně naučné literatury. "Raketové holky" vám ukážou, jak se prosadit ve světě, který ženám běžně nepřeje.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega)

pondělí 11. září 2017

Když láska dostane druhou šanci

Říká se, že když se partneři pohádají, večer mají jít spát už usmíření. Ale co když na sladké smiřování není nálada ani chuť, protože vztah dvou lidí, kteří se ještě nedávno měli rádi, pomalu vyhasíná? Přesně tohle potkalo Zoe a Eda.



Už na sebe neusmívají, společně řeší pouze provozní věci, víceméně si tak trochu lezou na nervy. Rozhodí je i drobné hlouposti a hádky jsou pak na denním pořádku. Po jedné takové banální slovní přestřelce však na Zoe čeká studená sprcha. Už nikdy nedostane šanci k usmíření se svým mužem, protože Ed zahyne při dopravní nehodě.

Až poté si Zoe uvědomí, co všechno pro ni její muž znamenal. Ed byl její životní láska, vysněný idol už od studentských let. A i když jejich vztah procházel krizí, uvnitř ho pořád milovala. Po manželově smrti se proto zcela ponoří do smutku a truchlení. A hlavou se jí honí jediná věc. Kdyby tak mohla… Kdyby tak mohla vrátit čas a udělat spoustu věcí jinak.

Jednoho dne uklouzne a zraní se na hlavě. Po probuzení se nestačí divit. Ocitla se ve svém dívčím pokoji v domě rodičů, dvacet let před nehodou. Dostala Zoe druhou šanci a spolu s ní možnost napravit chyby, jež ve vztahu s Edem udělala?


(Za recenzní e-book děkuji knihkupectví Neoluxor)

neděle 10. září 2017

Se záští



Těžká jsou ráda opilcova, říká se. Jenže co když se jednoho rána vzbudíte a zjistíte, že bolest hlavy s alkoholem nijak nesouvisí. Přesně to se stalo Jill. Problém je v tom, že ona nejenže nikde nepařila, ale vlastně si vůbec nepamatuje události z posledních šesti týdnů.

Osmnáctiletá Jill Charronová studuje poslední ročník střední školy. Je to hodná dívka, vzorná studentka a dobrá kamarádka. Čeká ji největší dobrodružství v jejím dosavadním, dosud klidném životě. Se studentským programem pojede na studijní výlet do Itálie. Do Itálie! Jill se nemůže dočkat. Je hloubavá a zvídavá, těší se na nové zážitky. Spolu s ní na výlet míří i její nejlepší kamarádka Simone. Jsou jako dvojčata, bez sebe nedají ani ránu. Prostě jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet.

V Itálii však dojde k nehodě. Jill se probouzí v nemocnici, zraněná a s pamětí, která je děravá jako stará pavučina. Vůbec nechápe, co se stalo. Rodiče jí blokují přístup k internetu i mobilu, jediným řešením je zavolat Simone z nemocničního telefonu. Simone však telefon nebere. A její rodiče? Říct, že jsou na Jill naštvaní, je slabé slovo. Co se stalo v Itálii? Při hledání pravdy si Jill sáhne na samé dno svých sil i paměti.

Spolu s Jill zjišťujeme, co se v Itálii stalo. Dívka pomalu skládá rozbité kousky vzpomínek za pomoci empatické nemocniční psycholožky i nové kamarádky Anny. Celý příběh rámují výňatky z policejních výslechů, cestovních průvodců, mailových konverzací a blogových článků, které pomáhají doplnit celkový obrázek. Zároveň jsou však dvousečnou zbraní. Nelítostný dav se nechává strhnout a pořádá hon na Jill. 
Právě tady je vidět, jak lehce se dá člověk ovlivnit a nechá sebou manipulovat. Jak snadné je někoho odsoudit jen proto, že "jedna paní viděla". 
Román Se záští je výbornou sondou do života současných teenagerů. Nabízí pohled na přátelství, které není tak pevné jak by se na první pohled mohlo zdát. Kontrast mezi prostředími, z nichž obě dívky pocházejí, je velmi výrazný. Jill je potomkem bohaté rodiny, pro niž není problém zaplatit studia na prestižní univerzitě, zatímco Simone tohle štěstí nemá. Závist pomalu zapouští kořeny a ve vztahu dívek se objevují první trhlinky.

Kniha Se záští je určená hlavně teenagerům, kteří už mají dost přeslazených románků a rádi by si přečetli napínavý příběh, ale určitě zaujme i starší čtenáře, čehož jsem důkazem. :-)  Není to tak úplně krimi, i když zde zločin hraje prim, jedná se spíše o psychologický román, mrazivý, napínavý thriller plný tajemství, která čekají na to, až je odhalíte. Jen pozor na to, komu budete věřit. Nezapomeňte na to, jak málo stačí k tomu, aby vás rozlícený dav strhl sebou. 

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega)


čtvrtek 7. září 2017

Snaž se nedýchat



V roce 1995 měla mladičká Amy před sebou celý život. Prožívala první lásku, snila o lákavé práci novinářky. Teď je rok 2010 a všechno je jinak. Amy je sice starší, ale ve svém životě se nikam neposunula. Patnáctileté dívce někdo ublížil tak, že téměř umřela. Téměř. Léta leží v nemocnici uvězněná uvnitř svého těla. Ale co se vlastně tehdy přesně stalo?

Novinářka Alex pije jako duha. V alkoholu utopila své manželství i slibnou kariéru. Je těžké posbírat poslední zbytky důstojnosti a začít znovu. Alex se o to pokouší psaním článku o pacientech ve vegetativním stavu. Když narazí na Amy, zaujme ji nejen dívka samotná, ale také okolnosti, které vedly k jejímu smutnému osudu. Na vlastní pěst se pouští do pátrání a jediným spolehlivým společníkem je pro ni pravidelná denní dávka vína. Podaří se Alex dojít k cíli a zjistit, kdo Amy ublížil? A co její závislost, jaká je šance vyskočit z rozjetého vlaku, který míří přímo do pekla?

To vše zjistíte v napínavém románu Snaž se nedýchat. Příběh je rozdělen do krátkých, srozumitelných kapitol, jejichž vypravěči jsou Amy, Alex a také Amyina první láska Jacob. Na celou kauzu nahlížíte z jejich úhlu pohledu a sami si můžete o hlavních postavách udělat svůj vlastní úsudek.

Zajímavým námětem byl pohled do Amyiny mysli. Co prožívá pacient ve vegetativním stavu? Amy je sice už třicet, ale vůbec nemá ponětí o čase. V jádru se cítí být pořád tou pubertální ztřeštěnou dívenkou, která se chystá za kamarádkami, potřebuje radu matky a řeší milostné trable. Upřímně řečeno, něco takového si vůbec nedokážu představit, díky tomuto příběhu jsem si mohla udělat alespoň malou exkurzi do mozku takto nemocného člověka.

Šokujícím, téměř syrovým způsobem autorka přiblížila rozpad osobnosti těžce závislého alkoholika, jakým Alex byla. Sledovat rozklad osobnosti, ztrátu důstojnosti, vidět, jak se Alex řítí přímo do záhuby, to bylo neskutečně emotivní. Holly Seddon se podařilo toto peklo popsat opravdu realisticky a zároveň ho nenásilnou formou zakomponovat do příběhu.

Budete si libovat, pokud máte rádi psychothrillery, v nichž nejde pouze o případ jako takový. Pokud rádi rozmotáváte zašmodrchaná klubka komplikovaných vztahů, tady si jich užijete do sytosti. Autorka předkládá čtivý a nevšední příběh plný náznaků. Kdo lže a proč? Holly Seddon si s vámi bude pohrávat jako kočka s myší, aby vás spletitými cestičkami dovedla k cíli.

Hledáte-li neotřelý psychologický thriller, dobrou volbou je právě kniha Snaž se nedýchat. Myslím, že Holly Seddon se může směle zařadit mezi autory, jejichž knižní počiny čtenář vždy napjatě očekává.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega)



čtvrtek 31. srpna 2017

Louskání v srpnu



Dneska končí srpen a s ním i prázdniny.  K poslednímu dni v měsíci patří i pravidelné Louskání, z něhož můžete načerpat inspiraci pro podzimní měsíce. Už se těším na sychravé dny a večery, ke kterým knížka neodmyslitelně patří.

Zmizelý Další z řady skvělých psychothrillerů. Pro mě jako matku stejně starého kluka, po němž v knize pátrali, to bylo na jednu stranu těžké čtení, člověk si hned ledasco představuje... Každopádně po literární stránce napínavé a nervy drásající příběh. Recenze tady

Porodní bábou proti své vůli Pokračování knihy Porodní bába od řeky Hope, kterou jsem četla loni během těhotenství a moc se mi líbila. I tohle pokračování bylo hodně čtivé.

Léto s vůní čerstvého chleba I tahle knížka je pokračováním, první díl se jmenoval Ostrov s vůní čerstvého chleba, psala jsem na něj recenzi. Má lehce romantická duše zajásala, když vyšlo pokračování a já jej opět mohla recenzovat. Série s pekařkou Polly je pohodová, romatická i vtipná. 

Dívka v modrém plášti Zajímavý námět, dobře se četla. Pokud přiměje dnešní mladé k zamyšlení nad válkou, nad tím, co prožívali obyčejní lidé, je to jen dobře.

Spáčův hrad Zatím poslední novinka od Barbary Erskinové, kterou mám ráda. Opět dvě časové roviny, prolínání osudů a nejedno překvapení. Ale už to podle mě není ta stará Erskinová. Už to bylo zbytečně zdlouhavé, jedna postava byla až nesnesitelně agresivní, její linie byla podle mě dost přefouknutá :-). Ale vcelku se to dalo číst, na letní dny je to jako stvořené.

Slyším tě všude Wau... Tahle kniha měla neskutečně moc kladných reakcí, až se mi zdálo, že to není možné, aby to bylo tak skvělé. No, nelhaly. Víc v recenzi. Nikdy bych nevěřila, že romantika a sci-fi spolu můžou tak perfektně ladit. To musíte číst. 

Blackout Kniha sice vyjde až v říjnu, ale dostala jsem spolu s dalšími blogery možnost si ji přečíst s předstihem a napsat recenzi. Tohle vás dostane. Čtivé, akční, ale především znepokojivé. Co kdyby náhodou...?

Do vody Oou... byla jsem v rozpacích. Dívka ve vlaku mě dostala, ale tohle? Jako by to nepsala autorka. Přišlo mi to chaotické, objevuje se tam velké množství vypravěčů, kteří mě spíše mátli, ač mi to jindy nevadí.

Geniální přítelkyně. Příběh nového jména Dala jsem sérii šanci druhým dílem, ale... Jedno velké zklamání, Lilla je neskutečně nesympatická osoba, vypravěčka zase ukňouraná. Pořád se tam řeší milostné vztahy, celou knížku, nic mi to při čtení nedalo. Asi jsem, dle jiných nadšených reakcí, jediná, ale bohužel. Nesedlo mi to, snad se někomu z vás bude líbit víc.

Pojď sem, ať ti můžu dát pusu To je krásný, smutný příběh o rodině a tajemstvích. Je rozdělený do třech částí podle věku hlavní hrdinky, a mně se nejvíce líbila první část, kdy byla malá.

Pět amerických prezidentů, česká babička a já Zajímavý životopis zajímavé ženy. Čtivě napsaný. 

Bouřky. Příběh Karoliny Světlé a Jana Nerudy Číst tyhle dopisy je jako nahlížet do minulosti. Okouzlující stará čeština a milostné i přátelské vztahy, které se nemění v žádné době.

Po boku - Třiatřicet manželek našich premiérů Hodně zajímavé čtení o ženách premiérů. Zaujaly mě zejména osudy prvorepublikových manželek.

Tíha vesmíru Jedna z nejlepších YA romancí, které se mi dostaly do rukou. Citlivá, čtivá, zpracovává zajímavé téma. Nejsem cílová skupina, ale i tak jsem si čtení užila.

Co jsi to za matku To jsem přelouskala rychle, mám takový typ psychothrillerů ráda. Sice jsem v určitém okamžiku zjistila pointu, ale to vůbec nevadilo. Je to knížka, která bez reklamy zapadne, ale klidně by ji mohla mít, zasloužila by si ji.

Milostné dopisy slavných mužů 1 Krásné dopisy, to by člověk neřekl, jací to byli romantici, ti slavní chlápci. :) Jen mi chyběly souvislosti, komu dopisy patřily, kdo je psal, ne všichni jsou notoricky známí. Knihu můžete znát ze seriálu Sex ve městě, Carrie ji tam četla.

Purity Dneska jsem dočetla a musím na ni sepsat recenzi. Docela náročné čtení, hodně popisný děj, dost postav, všechny výrazné a silné. Moje první setkání s Jonathanem Franzenem. 



Tak to je pro srpen všechno, budu se těšit na konci září s novou náloží.

Kniholéto, srpen, den třicátý první

Poslední Kniholéto, poslední fotka. Heslo: Sbohem prázdniny. Děkuju Narcisce za báječný projekt. Bavilo mě skládat tématické kompozice a hrát si s knížkami. Tohle se fakt povedlo.
P. S. S Prokopovými jsem strávila střední školu, jsou, chudáci, kapku dobití.

středa 30. srpna 2017

Slyším tě všude



Pamatujete si na komedii Po čem ženy touží, v níž hlavní hrdina slyšel, co si myslí ženy? Umět naslouchat myšlenkám druhých lidí, to zní hodně lákavě. Právě toto téma je podstatou románu Slyším tě všude. Ten dělá čest svému jménu, v současné době je o něm opravdu slyšet všude, a to v dobrém slova smyslu.

Briddey Flanniganová a její snoubenec Trent se chystají na velký životní krok. Zásnuby. Místo prstenu podstoupí speciální zákrok zvaný EED, díky němuž budou schopni slyšet myšlenky toho druhého. Co to pro ně bude znamenat? Naprostou oddanost, odevzdání se jeden druhému, žádné tajemství. Dokážete si něco takového představit?

Po zákroku je všechno jinak. Briddey slyší myšlenky, nejsou však Trentovy. Jak se to mohlo stát? A co všechno z toho vyplyne? Začtěte se do tohoto románu a uvidíte sami. Buď ji přečtete, ani nebudete vědět jak, nebo si ji budete vychutnávat pomalu. Je to jen a jen na vás, já vám můžu jen říct, že vás čeká skvělý čtenářský zážitek. Já teda byla z knížky unešená, hotová, prostě paf, a to jsem zpočátku neměla extra velká očekávání. Vlastně jsem si vůbec nedokázala představit, o čem bude román, v němž se snoubí sci-fi a romantika.

Téma čtení myšlenek a telepatie je v knížce rozpracováno dost podrobně do detailů, takže všemu hezky porozumíte.
Děj je neskutečně návykový. Svěží, vtipný, s lehkostí psaný příběh vás vtáhne do děje. Při čtení jsem se musela několikrát dívat na informace o autorce, které je sedmdesát dva let. Ano, tahle dáma je ročník 1945. Vím, že věk dámy je neslušné prozrazovat, ale v případě Connie Willisové je to jen ku prospěchu. Ona totiž píše jako třicítka! Přišlo mi to, jako byste zkřížili Bridget Jonesovou /a jí podobné ztřeštěné hrdinky/ s Marťanem Andyho Weira. Tohle čtení je oddechové, zároveň neskutečně chytré. Dialogy hrdinů jsou jako ping pong, odrážejí se mezi nimi s neskutečnou lehkostí. Tam kde to má romanticky jiskřit, jiskří to, kde máte být jen trochu ve střehu, zjistíte, že samým napětím okusujete záložku. Ano, není tady nouze ani o napínavé scény. Já si oblíbila jednu, která se odehrává v knihovně a jako správná knihovnice si v hlavní roli představovala tu naši.

Kromě toho, že knížky je opravdu pořádný kus (krásných pět set stran, to my milovníci bichlí oceníme), má i dokonalou obálku, na kterou budete pořád sahat. Obrázek i kovový efekt přebalu ladí s příběhem.

Slyším tě všude je knížkou, která vás pobaví. Možná si, stejně jako já, položíte otázku, jestli je čtení myšlenek dobrá věc. Ruku na srdce, asi ne, zábavné by to bylo jen na chvíli. Nejenže bychom mnohdy slyšeli to, co ani slyšet nechceme, ale taky bychom se stali hlídačem vlastních myšlenek. Jen ať tenhle nápad zůstane teorií, o níž si můžeme přečíst v knížkách nebo ji sledovat ve filmu.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)

Kniholéto, srpen, den třicátý

Předposlední Kniholéto a knižní duha. Tahle knížka je moje srdcovka, četla jsem ji asi třikrát a určitě ne naposledy. Je psaná mou oblíbenou formou v mailech, dopisech, SMS, prostě je hodně originální. Asi ji znáte v novém vydání jako S láskou, Rosie.

úterý 29. srpna 2017

Kniholéto, srpen, den dvacátý devátý

a cesta do fantazie. Do světa fantazie utíká ve svých knížkách i autorka romantických příběhů Cecelia Ahern.

pondělí 28. srpna 2017

Kniholéto, srpen, den dvacátý osmý

Já píši vám... To je téma dnešního Kniholéta. Romány v dopisech, mailech, denících, to já můžu hodně moc. 

sobota 26. srpna 2017

Kniholéto, srpen, den dvacátý šestý

Knížka a záložky. Mám vlastnoručně vyrobenou, obrázek je koláž z fotek s motivem čtení, ten mám tady  na blogu,  i jako úvodní fotku na FB profilu.

pátek 25. srpna 2017

Kniholéto, srpen, den dvacátý pátý

Kniholéto zve na čajový dýchánek s královnou Viktorií. Mám ji ráda a četla jsem o ní hodně knížek.

čtvrtek 24. srpna 2017

Pečte chleba. Je to terapie, proti níž nemá krize šanci

Pamatujete si ještě na Polly z románu Ostrov s vůní čerstvého chleba, která po životní krizi opustila město a odjela na malý cornwallský ostrov, kde času vládne odliv a příliv? Začala tam péct chleba a díky své přátelské povaze se rychle začlenila mezi místní. Chtěli jste vědět, jak si Polly povede dál? Mám pro vás dobrou zprávu. Naše milá pekařka je zpátky. I se svým rozkošným papuchalkem Neilem a americkým přítelem Hucklem.


Pollyin život je jedna velká idylka. S Hucklem cukrují jako dvě hrdličky (pardon, vlastně tři, papuchalka Neila nelze vynechat) a pekárna si taky vede mimořádně dobře. Vůbec celý Mount Polbearne vypadá jako zalitý sluncem. Ale jak už to bývá, taková idylka nemá většinou dlouhého trvání. Paní Manseová, která pekárnu Polly pronajala, umírá a její hamižní příbuzní mají s podnikem jiné plány. Do městečka se navíc vrací Selina, vdova po charismatickém rybáři Tarniem, a nikdo neví proč. Ano, Tarnie je ten rybář, s nímž se Polly po příjezdu tak trochu zapletla. Na půvabnou pekařku čekají krušné časy. Znovu bude muset využít veškerý svůj důvtip, aby se odrazila ode dna a se šarmem sobě vlastním bojovala o své sny.


(Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Neoluxor)



Kniholéto, srpen, den dvacátý čtvrtý

Cesta k moři

úterý 22. srpna 2017

pondělí 21. srpna 2017

Kniholéto, srpen, den dvacátý první

je tady s tématem "já věřím na víly." Nedávno jsem měla v rukou knížku o víle Amálce, ale zapomněla jsem ji vyfotit. Přemýšlela jsem a vybrala jinou vílu. Vílu smrti. Funebračku Blumovou není radno naštvat, nemuselo by to pro vás dopadnout dobře.


neděle 20. srpna 2017

Blackout


Výpadek elektřiny zažil každý z nás. Vyhozené pojistky, výpadek elektřiny po divoké bouři... Nikdy však netrval déle než pár hodin. Vlastně to, že si můžeme kdykoliv rozsvítit, dobít telefon nebo uvařit čaj, bereme jako samozřejmost. Co kdyby nás o tento výsadek moderní doby někdo připravil záměrně?

Spisovatel Marc Elsberg přichází s románem Blackout, v němž si na paškál bere právě toto téma. Hledáte neotřelý thriller, z něhož vás bude mrazit? Máte rádi katastrofické vize a rádi si kladete otázku "Co by se stalo, kdyby...? Pak je tahle knížka pro vás to pravé ořechové.

Právě panuje zima, když přestane fungovat elektřina. Na tom by nebylo nic divného, jenže výpadek postihl větší část Evropy a trvá dlouho. Nejde jen o to, že nesvítí světlo, lednička nemrazí a nehraje televize. Kvůli nefunkčním semaforům bourají auta, nefunguje topení, kolabuje průmysl. Jedná se o katastrofu, jejíž důsledky si jen stěží dokážeme představit. Nastává doslova a do písmene dominový efekt, vše se postupně hroutí.
Za problémem stojí hackerský útok, na který upozorní programátor Piero Manzano. Sám kdysi patřil mezi hackerskou špičku, takže moc dobře ví, o čem mluví. Věří mu pouze komisař Europolu Francois Bollard, ale jen do té doby, než se útočníci pokusí zaútočit přímo na Piera a hodit vinu na něj. Piero se s pomocí novinářky Laury Shannonové snaží dokázat svou nevinu a zároveň zachránit Evropu před naprostou katastrofou, jejíž důsledky by společnost vrátily kdesi na počátek bytí, což by asi nikdo z nás nechtěl, že?

I když se jedná o fikci, příběh je vystavěn na reálném základu. Výraz "blackout" znamená rozsáhlý výpadek elektřiny a v minulosti už postihl několik světových zemí. V knize je zmíněna i Česká republika, takže vám asi ztuhne úsměv na rtu a naskočí otázka: Může se to opravdu stát i nám?

Blackout je napsán velmi svižně a čtivě, celkové pojetí knihy mi připomínalo sledování filmu. Jednotlivé kapitoly postupně nastiňují, co se právě v jednotlivých postižených oblastech děje a co zažívají aktéři příběhu. Autor se nezaměřuje jen na hlavní představitele, prostor dává i vedlejším postavám. Vlastně mi tato koncepce připomněla romány Arthura Haileyho.

Blackout vyšel v roce 2012 a okamžitě se stal bestsellerem. Českým čtenářům se sice oficiálně představí až v říjnu, ale vy se můžete navnadit vesměs kladnými a nadšenými recenzemi už teď, a těšit se, že až se do knihy během sychravých podzimních dní začtete. Možná si stejně jako já uvědomíte, kolik zdánlivě nepodstatných věcí s elektřinou souvisí.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega)

Kniholéto, srpen, den dvacátý

Kniha a zvířecí mazlíček.

středa 16. srpna 2017

Kniholéto, srpen, den šestnáctý

Ostrovy. Kam jinam můžu zamířit než do milovaného Irska (nikdy jsem tam bohužel nebyla). Vybrala jsem mou oblíbenou spisovatelku Cathy Kelly.

úterý 15. srpna 2017

Kniholéto, srpen, den patnáctý

a hippies. Haha. Nemám žádnou knížku o nebo s hippies. Ale k nim vždy patřil nevázaný životní styl. Takže sex. A toho si hojně užívají hrdinové tohoto skvělého románu. Jen tak mimochodem, doporučil mi ho náš čtenář, jemuž je přes sedmdesát let. Byla jsem knížkou nadšená.

pondělí 14. srpna 2017

neděle 13. srpna 2017

Kniholéto, srpen, den třináctý

a cesta do Německa. Tohle je jedna z nejlepších romancí co znám. Tady v praktickém balení 2 v 1. ☺


sobota 12. srpna 2017

Kniholéto, srpen, den dvanáctý

a s ním téma "padá hvězda". Padá hvězda? To může evokovat jak splněná přání, tak i naději, že bude líp. A o tom jsou dnešní knížky.

pátek 11. srpna 2017

Kniholéto, srpen, den jedenáctý

a vzpomínka na dětství. To jsou pro mě jednoznačně Kluci, holky a Stodůlky. Četla jsem je opakovaně a je to na knížkách vidět.

středa 9. srpna 2017

Kniholéto, srpen, den devátý

Dnešní Kniholéto se nese ve víru tance. Hlavní hrdinkou této knihy je baletka, která těžce onemocní.

úterý 8. srpna 2017

pondělí 7. srpna 2017

Zmizelý


Když se stanete rodičem, musíte počítat s tím, že váš život už nebude jako dřív. Nervy budete mít stabilně na pochodu, náruč neustále připravenou k obejmutí. Občas vás bude svrbět ruka, ale vy jste přece člověk s nadhledem, který by šel pro pohlavek pěkně daleko. :-). A když se z vašeho rozkošného drobka vyklube permanentně nabroušený puberťák, nedomluvíte se s ním ani přes jeho oblíbený Messenger.

Stejné pocity zažívá i Claire, matka dvou synů. Zatímco Jake, ten starší, pubertou už prolezl a je jakžtakž v pohodě, mladší patnáctiletý Billy se v ní začal plácat a Claire se nestačí divit. Billy se baví s divnými týpky, sprejuje a všechno má tak nějak na háku. Když se rozhádá s rodiči, přespává u kamarádů. Jednoho dne opět takhle zmizí, ale Claire s manželem si z toho nedělají zpočátku těžkou hlavu. Však on se vrátí. Jenže Billy je pořád nezvěstný. Už víc než půl roku o něm rodina nemá žádnou zprávu a policie je taky bezradná.

Billyho zmizení má neblahý vliv na celou rodinu Wilkinsonových. Během několika měsíců se z jejich členů stávají trosky ploužící se po domě. Mezi všemi panuje napětí, mají problém spolu komunikovat. To, co rodinu drželo pohromadě, teď visí na velmi tenkých a křehkých nitkách důvěry. Jenže ta je momentálně hodně pochroumaná. Utrápená Claire navíc začne trpět záchvaty a nevědomě se ocitá na nejrůznějších místech. Podepsal na jejím stavu stres nebo jde o něco jiného?

Na knihu Zmizelý jsem se těšila. Oba předchozí romány C. L. Taylor jsem doslova zhltla. Obdivuju její schopnost vymyslet napínavou a hlavně důmyslnou zápletku. Knih, v nichž se pátrá po ztracených lidech je hodně, Zmizelý se řadí mezi ty, které vám utkví v paměti. Nejen pro to, jak moc je napínavá /ostatně jako většina thrillerů/, ale především pro autorčino pojetí. I když se jedná o vážné téma, o němž je těžké psát, mluvit i číst, C. L. Taylor ho čtenářům přibližuje s velkou dávkou lidskosti a emocí.
Přiznám se, nečetla se mi lehce. Mám stejně starého syna jako je Billy, a spolu s Claire jsem si uvědomovala, jak moc citlivé období v životě kluka to je. Představa, že bych prožívala něco podobného, mě děsila po celou dobu, co jsem knihu četla. A vlastně to tak je pořád, to my matky už  tak máme.

Každopádně se mi do rukou dostal další čtivý psychothriller.  U něj se autorce opět podařilo svést mě na falešnou stopu, jíž jsem se držela až do konce. Myslíte, že to je problém? Vůbec ne. Ten pocit, když zjistíte, že je všechno jinak, než jste si mysleli, je vždycky k nezaplacení.

Kromě základní dějové linie s kriminální zápletkou nabízí Zmizelý i velmi působivý náhled do života jedné běžné rodiny, takže zaujme široké spektrum čtenářů.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Kniholéto, srpen, den sedmý

a oblíbený autor. Jéje, těch mám několik.

neděle 6. srpna 2017

Trojhra



Vztahový trojúhelník nemusí být nutně jen manželský. V jednom takovém se sešli ušlápnutá puťka Anička, sebevědomá Kamila a mezi nimi kroužící donchuán Sekáč Lancelot. Právě o nich vypráví kniha Trojhra.

Lancelot je zralý muž, jehož životem prošlo velké množství žen. Ve svém věku cítí, že už má volných vztahů dost a je na čase, aby se usadil. Osud mu do cesty přihrál Aničku, s níž si rozumí. Je tady velké ALE. Anička i přes to, že žije v nefunkčním manželství, není schopná od manžela odejít a dál snáší jeho agresi a slovní útoky . Lancelotova trpělivost není nekonečná. Do hry vstupuje atraktivní Kamila. Nemá žádné závazky, žije jen svou prací, a momentálně má chuť si užívat. Se kterou z nich čeká Lancelota štěstí, co myslíte?

Na novou knížku Blanky Hoškové jsem se těšila. Objevila jsem ji před pár lety úplnou náhodou, když jsem dostala šanci jednu její knížku recenzovat. Od té doby jsem přečetla všechno, co u Joty vydala. 
Trojhra je stejná, zároveň ale i trochu jiná než autorčiny ostatní romány. V první řadě je útlounká, čítá nějakých 140 stránek. Je sice tenčí, o to víc komornější a intimnější. Tak trochu se mi ale zdálo, že si autorka od svých postav drží odstup. Ani nemůžu říct, že by mi byla některá z hlavních postav sympatická. Sekáč Lancelot na mě působil vyčpěle, sebejistá Kamila by mě zřejmě udupala do země. A Anička? Kamilin pravý opak? Tu bych do té země nejraději zadupala já. :-). Po dočtení jsem si kladla otázku, jestli by knížce prospělo, kdyby ji autorka dějově obohatila, trochu "natáhla". Možná ano, pokud však rádi nad příběhem hloubáte, bude vám finální podoba stačit k tomu, abyste si sami spoustu věcí domýšleli.

Co nemůžu nikdy Blance Hoškové upřít, je čtivost. Cílovou skupinkou jejich knih jsou především ženy středního věku. Mnohé se v románech vidí, stejně jako jejich hrdinky prožívají citové krize, plácají se ve všednosti života a tajně sní o princi králi na bílém koni. Na druhou stranu - proč se trochu nezasnít, neutéct daleko od reality alespoň s knížkou.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota)


Kniholéto, srpen, den šestý

Vzhůru do nekonečna. No, tak to je teda sakra oříšek. Ale po chvilce přemýšlení to bylo jasné. Knihovna. Kvanta knih, pořád přibývají nové a nové, takže je to opravdu knižní nekonečno. A já jsem ráda, že můžu být součástí toho všeho. I když teď s malou pauzou. 

 

sobota 5. srpna 2017

Kniholéto, srpen, den pátý

a cesta do Španělska s Evitou. V téhle knize se Perónovi vydávají na diplomatickou misi právě do Španělska.