pátek 24. října 2014

Co všechno jste schopni udělat pro osudovou lásku?

Jean Perdu je knihkupec. A ne jen tak ledajaký. Knihkupectví, které provozuje na lodi, je něco jako lékárna. Jean dokáže knihami vyléčit nejeden lidský neduh. Jste smutní, nešťastně zamilovaní nebo jen špatně usínáte? Jean pro vás vybere ten správný knižní lék. Sám sobě však pomoct neumí. Už dvacet let se souží pro jedinou ženu svého života, se kterou prožil pár krásných let plných vášnivé lásky. Manon však jedné noci zmizela bez rozloučení a Jean o ní od té doby neslyšel. Až teď, po dvaceti letech, se objeví dopis, který pro něj tehdy napsala. Jean musí najít odvahu a otevřít ho...


Zbytek recenze najdete na blogu knihkupectví Neoluxor:

Život za životem

                                                 



Ursula Toddová se narodí jedné mrazivé zimní noci roku 1910. Narodí se, aby vzápětí zemřela udušením na pupeční šňůře, doktor se kvůli počasí nedostal k porodu včas.
Padá tma, střih a vzápětí se Ursula rodí znovu.
S každou kapitolou je Ursulin život jiný. Rozmanité životní osudy, různé konce.
Smrt následkem pádu ze střechy, utopením nebo podlehnutí španělské chřipce. Smrt pod sutinami berlínských domů, smrt následkem válečného bombardování Londýna. Ursula umírá, aby po každém novém narození žila další život. Lepší nebo horší?

Každý z nás si nejméně jednou položil otázku, jaký by byl jeho život, kdyby ho mohl prožít znovu. Vyvarovali bychom se stejných chyb nebo náš další život byl suchopárným opakováním předchozího života?
Ursula vyrůstá v bohaté anglické rodině, která žije na venkově. Snobsky založená matka, milující, ale zaneprázdněný otec, čtyři sourozenci, nerudná kuchařka a prostá služka - to je složení obyvatel Liščího zátiší.
Kromě Ursulina opakovaného koloběhu smrt - narození, sledujeme osudy všech členů rodiny Toddových.

Oblíbila jsem si styl, kterým je román napsaný, zdá se, že vše plyne pomalu a líně.
Kniha působí na první pohled jako společenský román, plný dlouhých popisů zdánlivě nedůležitých životních situací.
S každým dalším Ursuliným narozením se některé události mění. Jednou je Ursula v šestnácti letech znásilněna kamarádem svého staršího bratra a čeká dítě, v jiné verzi svého života se jí podaří útok odrazit a později se pak provdá za psychopatického násilníka.
Variací Ursulina života je nespočet. Mění se prostředí, střídají se osoby, které vždy nějakým způsobem dotknou jejího života.

Nejčastěji je děj soustředěn do bouřlivých let průběhu II. světové války, které mám ráda navzdory všemu zlému, co v této době bylo.
Asi nejvíce na mě zapůsobily scény z válečného Londýna plného bombových útoků a také Ursulino nešťastné manželství.
Děj se pokaždé vrací do roku 1910, kdy se Ursula narodila. Měla jsem tak pocit, že jsem uvízla v jakési časové smyčce, ale tím víc jsem byla zvědavá na každý další život, který Ursula prožije.

Kromě čtenářů, které zajímá téma reinkarnace, knihu ocení také ti, kteří si stejně jako já, libují v románech, jenž jsou něčím “typicky britské”.

(Za recenzní e-book děkuji knihkupectví Neoluxor)

čtvrtek 23. října 2014

Otevřené manželství


                                                       Otevřené manželství

Mia, původem Američanka, je úspěšná novinářka. Měla rozjetou kariéru válečné dopisovatelky, kterou vyměnila za lásku. Vdala se za spolehlivého Kita, se kterým má malou dcerku. Jejich manželství je šťastné, nic mu nechybí. Kdyby jen Mia neměla tak trochu pocit, že se v nové vlasti unudí k smrti....
Jediná kamarádka je totiž daleko za mořem v bývalé vlasti. Občasné telefonáty jsou sice fajn, ale spřízněná duše z masa a kostí, se kterou by se dalo jít třeba na kafe, ta by se hodila.
Když ji tedy manžel seznámí se svou nadřízenou Charlie, jásá radostí. Padnou si do oka, seznámí i rodiny, mezi nimiž vzniká silné pouto. Nejen přátelské...

Charlie je dvacet let vdaná za Robbieho. Na pohled působí jako ideální pár, ale pod povrchem bublají emoce, které chtějí ven. Robbie je od přírody sukničkář, Charlie mu jeho vášeň pro ženy toleruje pod jednou podmínkou. U veškerých mimomanželských hrátek bude vždycky i ona.
Mezi oběma páry to jiskří a tak není divu, že při jednom večírku se přátelské posezení zvrhne v jeden velký propletenec rukou, nohou, hlav, ze kterého nemá nikdo výčitky svědomí. Nic na tom přece není, občas si jen tak užít nevázaný sex ve čtyřech. Nikdo nikoho přece nepodvádí.
Charlie ví, že její muž má pro Miu velkou slabost a Kit chce své znuděné manželce dopřát trochu vzrušení. Otevřené manželství se jeví jako ideální řešení pro obě strany. Ale je tomu opravdu tak? I když si stanovíte určitá pravidla, může se vám situace vymknout z rukou...

Autorka si pro svou nejnovější knihu zvolila opravdu kontroverzní téma a ukázala, že jej umí zpracovat do čtivé podoby, která nikoho neuráží ani nepohoršuje. Naopak. 
Pro ty, kdo se bojí přemíry sexu - je ho tam tak akorát a je podán vkusně. 

Na Tess Stimson obdivuji, jak se dokáže vcítit do svých hrdinek a hrdinů. Dialogy jsou tak reálné, mnohdy jsem měla pocit, že jsem přímým účastníkem. Zejména hovory mezi Charlie a Robbiem jsou dost vypjaté, mají opravdu grády.
Ani jeden z hrdinů není vyloženě kladný nebo záporný, nejméně sympatií má asi Robbie. 
Jak už to u autorky bývá, i Otevřené manželství  má nečekané vyústění, které překvapí.

Otevřené manželství není příručkou pro znuděné, kteří hledají návod, jak si zpestřit manželský život. Poukazuje spíše na to, co se stane, když se překročí daná hranice. Je možné nalézt cestu zpět?
Knížku jsem přečetla za pár hodin a věřím, že stejně jako mě, zaujme i ostatní čtenáře, kteří vyhledávají příběhy ze života. Tento je navíc okořeněný dávkou erotiky a vášně která však není laciná a vulgární.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)








úterý 21. října 2014

Zavolejte sestřičky


Jennifer Worthová ve své knize vzpomíná na kariéru porodní asistentky v  Londýně 50. let 20. století. 
Bylo jí dvacet dva let, když nastoupila k jeptiškám od Svatého Rajmunda. Působila v jedné z nejchudších oblastí Londýna, v East Endu, kde žily rodiny v otřesných sociálních podmínkách. V té době se Londýn vzpamatovával ze škod napáchaných válkou. 
Lékařská praxe, zejména ta porodnická, nebyla na nijak valné úrovni. Budoucí matky i sestřičky se mnohdy potýkaly s různými překážkami a problémy. Ultrazvuk? O tom si mohla tehdejší společnost nechat zdát. V některých domácnostech nebyla zavedená voda ani elektřina. Takový porod byl pak jedno velké dobrodružství.
Za pacientkami sestřičky jezdily na kolech :-).

Jeden z příběhů, který je jedním z nejdojemnějších, líčí těhotenství mladé ženy, která trpěla eklampsií. Tato nemoc je pro rodičku nebezpečná. Většinou se objevují příznaky, podle kterých jde poznat, někdy bohužel nastupuje z ničeho nic. A to byl právě případ téhle maminky, které sestřičky nemohly pomoci a musely se, včetně manžela, dívat jak umírá i s dítětem.
Pár historek se zaobíralo dětmi, jejichž otcem nebyl partner matky. Ta většinou mlčela až do porodu, to se pak divili všichni kolem, když se bílým manželům narodil černoušek :).

Autorka v knize líčí nejen příběhy svých pacientek, ale také kolegyň i řeholních sester, které prožívají své osobní problémy. 
Kniha je pestrou přehlídkou osudů rodin, žijících na okraji Londýna a také výpovědí o životě Londýňanů v poválečné době.
Jednotlivé příběhy jsou uzavřené a v knize nechybí ani dobové fotky autorky i East Endu, takže čtenář vidí na vlastní oči, jaké to bylo opravdu drsné prostředí.

Podle knihy vznikl také úspěšný seriál v produkci televize BBC. Náhodou jsem měla možnost vidět dva díly a moc se mi to líbilo.

pondělí 20. října 2014

Nedělní výlet na Javorový

Miluju naše Beskydy. Krásné, voňavé, v každém ročním období jiné. Mají svoje kouzlo.
Nemáme k nim daleko, tak si sem tam vyrazíme do Beskyd na výlet.
V neděli jsme se vydali na Javorový. Příroda si oblíkala podzimní šaty,přitom to sem tam vypadalo, jakože je ještě jaro :).














Jak si žiju: 18. - 19. 10. 2014


18. 10. 

Sobota byla ve znamení hrabání. Co jiného já tak můžu teď na podzim dělat :-D. Toho listí je prostě strašně moc, takže se musí shrabávat průběžně. Akorát jsem na čerstvém vzduchu strávila nějakých pět hodin a pak mě bolela hlava. Šíííleně, jak říká Jana Brejchová ve známém filmu. 
Pak jsem šla s lidma z práce na pivko, přesněji řečeno na malinového birella, byla jsem autem a ještě jsem slíbila klukům, že jim dovezu k večeři pizzu. Navíc, díky té hlavě, mě ani pivko či jiný alkohol nelákal. Na zpáteční cestě nesvítila jedna část naší čtvrti a mlžilo se mi auto, takže jsem skoro nic neviděla, bylo to dost nepříjemné.


19. 10.

V neděli jsme si udělali výlet na Javorový. Bylo nádherné slunečné, i když kapku větrné počasí. Užili jsme si lanovku, luxusní výhled na všechny světové strany :) a dali si kofolu a horkou čokoládu. Všude bylo plno lidí, ani jsme si nemohli sednout v krásné horské chatě s krbem :), takže jsme si to vypili na čerstvém vzduchu. Aspoň jsem mohla pozorovat ruch kolem. Z výletu jsem nacvakala fotky, kterým věnuju samostatný příspěvek.
Pak jsme si zajeli do Třince na oběd a fičeli domů.
Odpoledne jsme se učili se školákem a pak šli na procházku do lesa.
Večer jsem si poskládala prádlo, nachystala na žehlení, které pořád odkládám a zašila nějaké věci. U toho jsem koukala poprvé v životě na Kriminálku Anděl :). A dobrý, musím říct. Pak jsem to přepla na Film+, kde dávali Janu Eyrovou s Michaelem Fassbenderem jako panem Rochesterem. Mám pro tohoto herce slabost a tak jsem si nemohla nechat ujít příležitost podívat se, jak pana Rochestera ztvárnil. Výborně, jak jinak ;-).
Taky jsem rozečetla Otevřené manželství od Tess Stimson a to jsem neměla dělat. Ta knížka mě doslova vcucla a pustila až o půl jedné v noci! Ještěže mám v pondělí odpolední. I tak to bude drsné vstávání, to my sovy už tak máme :).

pátek 17. října 2014

Jak si žiju 15. 10. - 17. 10. 2014





15. 10.

Ráno: Vstáváme, snídáme. Vyřizujeme na úřadech. Jsem mile překvapená chováním úřednic. Jsem překvapená tak, že odpoledne píšu na magistrát mail s pochvalou. Ať si to holky užijou :) My jsme v knihovně taky rádi, když někoho naše služby potěší :).

Dopoledne: Jsem v práci. Střídám holky z ranní, když jdou na oběd. Je docela poklidný den, nic se neděje. Rozhodla jsem se, že deník trochu omezím a okleštím, momentálně je to pořád dokola a pořád stejně.

Odpoledne: Čtenáři se rozchodili, máme i nové registrace. Málem mě kleplo, když se dívám k počítačům a jeden uživatel tam měl otevřené pivo. Naštěstí šel hned ven a tam ho vypil nebo vylil :-D

Večer: Učení se školákem. Chtěla jsem žehlit nebo vařit oběd na dnešek, ale už se mi fakt nechtělo. Místo toho si se školákem povídáme. 


16.10.

Ráno:
 Po vypravení synka do školy vařím oběd. Mám odpolední, takže to hravě stihnu. Dělám kel, k tomu brambory a sekanou. Jdu hrabat listí, je ho tam zase jak nas*áno. Po zahradě nám lítá bagr. Zabraná do hrabání málem přehlídnu, že musím do práce. Sekaná se nestihla dopéct, dala jsem ji do trouby pozdě.


Odpoledne: Na oběd jdu k mamce, má výbornou zelňačku, po které bych se mohla utlouct. Potkávám se tam s neteří, tak chvíli kecáme. Začala studovat výšku a jde jí z toho hlava kolem.
Za pultem mě pobavila jedna studentka s otázkou, jestli máme " tu druhou korejskou knížku". Nějakou takovou vracela, tak se ptám, jestli je to ten autor nebo někdo jiný nebo jestli zná aspoň název. "To ne, ale vím, že je korejská". Mám aspoň další biblioperličku do sbírky.

Večer: Dopékám tu sekanou :) Těším se na trochu volnější večer s knížkou. Střídám papírovku se čtečkou, u které ve finále usínám. 

17. 10. 

Ráno: Vypravuju kluka, pak děláme na zahradě.  Mám uvařeno ze včera, stresovat nemusím, věnuju se venkovním pracím :) Než jedu do práce, stavujeme se v Polsku pro květák. Bereme i jablka a hrušky, to pravé podzimní ovoce. 

Odpoledne: Olepuju knížky z doporučené četby, abychom je měli pro čtenáře i nás rozlišené. Jedna slečna čtenářka tu zapomněla mobil. Kdyby jí zrovna nevolala maminka a my neslyšely s holkama vibrace, tak  nevím jak by dopadl. Přes její kamarádku, se kterou tu byla, jsme ji kontaktovaly, ta byla šťastná, že se našel.

Večer: Za chvíli zkontroluju kasu, pozavírám okna a dořadím knížky. Doma mě čeká květák (už zase, ale je to fakt nej jídlo a musím si ho užít, dokud je ještě sezóna). Chci ho už uvařit a obalit, ať nemusím ráno. A proč? Protože budu zase hrabat listííííí, uáááá :-D.
(Měla jsem jít do práce, ale máme výjimečně zavřeno a pražský sraz už nestihnu, takže listí to jistí :)).



úterý 14. října 2014

Jak si žiju: 14. 10.





6:00  Zvoní budík, repektive mobil. Kupodivu vstanu hned a jdu pustit psy. Vařím kafe, chystám snídani, zase obvyklá ranní klasika.

7:00  V práci. Kontroluju upomínky, tiskneme průkazky. Plácat nemusíme, přijde klučina ze stacionáře. Chodí každé úterý a pomáhá nám s rovnáním knížek a časopisů.

9:00  Otvíráme. Dneska docela klidno, hladký provoz :)

10:30  Jsem v šoku ze zprávy o ubodaném studentovi. Jde si takhle ráno do školy a...
Hrůza. Doma mám kluka jen o tři roky mladšího, tak se mě to tak nějak dotklo. Chudáci rodiče :(
Měla bych přepnout na jiné myšlenky, raději si v hlavě pomalu sumíruju recenzi na knížku.
Čekám na šéfovou, už delší dobu plánujeme, že zajdeme na oběd k vietnamcům, dělají úžasné nudle s gyrosem.
Průběžně se mi vracejí rezervované knížky - Šest let a Řekni vlkům, že jsem doma. Už se těším na čtení.

13:00  Trávíme skvělé nudle. Jdu zapisovat knižní dary, které se mi nakupily. Uvažuju, jestli si mám dát kafe nebo počkat až domů.

15:30  Padla! Začíná druhá směna. Jedeme na nákup a pak domů. Dáváme kafe a chvilku kecáme. Sbírám včerejší prádlo, je už suché. Opět nežehlím, dávám si knížky do knihovny, která se musela přestavět. Jsem hned klidnější, když mám své miláčky na očích :) 

19:00  Se školákem se učíme. V občance probírají kulturu, dostali úkol, ve kterém odpovídají na otázky z oblasti filmu. U dabingu se nasmějeme nejvíc. Předvádím režiséra, který se naštval, protože herec není schopný kvůli záchvatu smíchu nic nadabovat. Pak se dabujeme navzájem.

22:00  Večerní klid. Mám uvařený čaj, dneska už mi nevychladne.



pondělí 13. října 2014

Jak si žiju: 13. 10. 2014



7:00  Vstáváme, hola, škola volá. Snídaně, kafe, tak jak to už bývá. Psi kupodivu ven jít nechtějí, válí se ve svých peleších (uff, to tak divně zní). Startujeme auto a odjíždíme směr škola. My ještě s mužem dál, máme nějaké vyřizování mimo naše město.

8:30  Zatímco drahý vyřizuje co potřebuje, čekám v autě a na mobilu si čtu recenzák Případ Pavlína. Jsem do toho tak zabraná, že vůbec nevnímám ruchy z okolí.

10:00  Doma si dáváme kafe a já se chystám do práce. Co jsem chtěla dopoledne udělat, to jsem nestihla (prádlo, oběd). Sebou si beru párky (doufám, že paní Cajthamlová nekouká :-D), manžel dojí oběd včerejší. No co, no.. se z toho přece nepotento, velebnosti. A prádlo SE posbírá večer.

10:45  Příchod do práce, s holkama hodnotíme víkend. Na počítači kontroluju služební poštu, pak jdu otevřít na dětské. Mám radost, přišla kolegyně s malou dcerkou, tak muchlám, co to jde :)

12:00  Za pultem u nás. Dneska docela klid, akorát mě fascinuje jedna čtenářka, která miluje historické milostné romány ze staré Anglie a Skotska. Nadává, že už to má u nás všechno přečtené, a že to musí teda začít číst znovu. Zkouším ji přemluvit k romantice současné, ale ne, ne, ne, ne. "Když já mám ráda jenom ty prince a princezny ze Skotska," povzdechne si.

13:30  Jdu obědvat ty párky :). U toho rozečítám knížku, kterou mám na zpracování do naší databáze. Je o porodních asistentkách z poválečného Londýna a jmenuje se "Zavolejte sestřičky". Nevím proč, ale mám název zafixovaný jako "Svrhněte bomby" :-D, 
v anotaci je totiž zmínka o vybombardovaném Londýně, tak asi proto :-)

16:00  Kontrola školáka po telefonu. Matka v práci, otec spí před noční, tak mají asi myši pré. Když se dovolám, dozvídám se, že vše je ok. "ZROVNA se jdu učit". Jojo :-D

17:00  To je zajímavé, i po týdnu knihoven (registrace zdarma), se dneska přihlašují noví jak na běžícím páse, a to už platí poplatek. Vesměs studenti, potřebují povinnou školní četbu. 
Vůbec je dneska docela dost lidí, dveře se netrhnou, tak tak si najdu čas sníst termix.

19:15  Pro dnešek padla. Čau zítra ráno, knížky.

19:30  Doma!!! Zkouším školáka z učiva na zítřek, pouštím ven psy, umývám nádobí, chystám večeři. Pak jdu dát pračku a posbírat suché prádlo. Na žehlení však už nemám sílu, čas a ani chuť. Chystám oběd na zítra, zapečené brambory, s tím není taková práce.
Vařím si čaj a dočítám recenzák. Zbylo mi nějakých padesát stránek, tak to nebudu sušit na zítra.
Zavírám psy, věším vyprané prádlo, myju si hlavu, žehlím trika na zítra. Čekám, až se dopečou brambory.Čaj mezitím vychladl, nestihla jsem ho vypít. Liju ho do sebe studený.

23:00  Dopisuju deník. Měla bych za čerstva napsat tu recenzi, ale to už fakt nedám, nechám si to na zítra. Možná ještě přečtu pár stránek z těch Sestřiček, zatím je to dost čtivé.
Dobrou.





Jak si žiju: 11. 10. -12. 10. 2014


Sobota

7:30  Vstávání, obvyklý ranní  kolotoč kolem snídaně a hafanů. U snídaně si chvíli čtu Levandulový pokoj, v pondělí je deadline na recenzi.

9:00  Chystám oběd, vepřové kostky v mrkvi a brambory. K tomu lehkou zeleninovou polévku. Na tu  mrkev mám chuť už celý týden, co jsem u jedné kočky viděla obrázek na Facebooku. I když ji umím, hledám na netu recept, jen tak...ráda si je prohlížím. Najdu jeden, maso v mrkvi podle Romana Vaňka, které podle bloggerky chutná jako od maminky. Dělám to tedy podle něj. Je úžasně jednoduchý.
Školák dostal do ruky vysavač a jede po výrobě :-)

12:00  Obědváme. Mrkev opravdu chutná jako kdysi, v jídelně to bylo jedno z mála jídel, které jsem měla ráda. Kluci ji chválí, to je pro mě důležité. Prý je výborná. Ale dost už samochvály.




15: 00  Makáme na zahradě, je třeba pohrabat listí. Puboš měl jet za kamarádem, odkládáme to na zítřek, hrabe chudák s námi. Víc rukou, rychleji hotová práce :-) U hrabání si povídáme o všem možném, o škole, o mobilech, počítačích... , prostě o tom, 
co zajímá kluky. Venku krásné letní odpoledne, až do pozdního večera lítáme po zahradě v tričkách.

19:00  Konec, vše hotovo. Večeříme, já si pak čtu.


Neděle

5:00  První budíček. Budím drahého, jde do práce. Už je však vzhůru, tak se znovu vrtám do peřin.

8:00  Budíček č. 2. Opět klasické ráno. Vykouknu ven na zahradu a tam..... Zase listí. Připadám si jako Sysifos. Ale dneska hrabání teda neplánuju, fakt ne.

10:00 Na oběd chystám řízky a brkaši. Zjišťuju, že strouhanku mám tak na dva kousky masa, takže drtím cornflakes a obaluju v nich. Výsledek je fenomenální.

12:00  Obědváme. Po o se se školákem učíme. Dneska jde za kamarádem, tak ať má do školy všechno hotové. 

14:00  Když ho odvezu, jedu se ještě projet po obchodech. Koupím si tašku do práce, v té dosavadní se mi roztrhala podšívka, ani dvojí zašití nepomohlo.
Doma ještě drobné práce na zahradě, pak kafe. 

18:00  Živitel rodu se vrací z práce, jedeme vyzvednout dítko a stavujeme se na pokec ke tchánům.
Pak zase obvyklý večerní kolotoč. 
Dočtu Levandulový pokoj a vrhám se na psaní recenze, kterou si opravdu užívám.

22:00  Kluci spí, já si ještě čtu, co jiného :).



pátek 10. října 2014

Jak si žiju: 10. 10. 2014


6:10  Vstávám, vařím kafe pro sebe a pro pracanta, který přijede z noční. Nakukuju do školákova pokoje, ten už smaží na kompu :). Chystám mu snídani a věci do školy. Pak ho odvezu, předtím ještě hledá tělák :). Po příjezdu dávám hafany ven.

7:00  Snídaně pro mě - cereálie s mlékem, trochu posypané grankem. Vařím si první čaj, zkusím novou várku pečeného. U snídaně čtu Vypravěčku. Obalím ten květák, osmažím ho a uvařím brambory.




10:00  Květáku je pro regiment, část odkládám pro tchány a část pro mamku. Do práce vyrážím dřív, cestou se stavím u tchánů, i s květákem a pečeným čajem. Chvíli kecáme, pak mířím dál, jdu zase aktualizovat.

11:00  Čeká na mě zdravotní středisko v nejobávanější části města. Jdu doslova se staženou prdelí, ani si nepouštím hudbu do uší, tašku držím pevně. Snažím se co nejrychleji vypadnout. Zaktualizuju ještě jedno středisko a mířím do práce. Cestou sundávám mikinu, venku léto :-D.

13:00  Dávám do kupy lejstra s ordinačkami, za chvíli se chystám za mamkou na oběd. Budou palačinky se špenátem, mňam. I pro ni mám květák a čaj. Kecáme a prohlížíme si katalog s kachličkami do její nové koupelny, je těžké nějaké vybrat. Málem se u ní zapomenu, ale čas je neúprosný.

14:30  Chvíli jsem v půjčovně, zařazuju knížky a kochám se malou dcerkou kolegyně na mateřské. Jdu si chystat knížky na dnešní akci se čtenáři. Doufám, že aspoň někdo dorazí.:-) 
Sedím v kanclu se šéfovou, obě zuřivě ťukáme do klávesnice, jako kulisa nám k práci hraje Kniha knih od Nightworku. Jak stylové :).

16:30  Začíná akce "Kouzelný svět knih aneb Z kapsáře našich knihovnic". Četbychtivým návštěvníkům představuju novinky a oblíbené romány z našeho oddělení. Mám trému, i když už podobnou akci dělám pro naše sensenky. Nevím, kdo všechno přijde. Naštěstí jsou to známé čtenářky, vesměs opět sensenky, takže to dávám v klidu. Ke konci pak už plkáme o všem možném. Mám ty "holky" moc ráda :).

19:30  Konečně doma. Z pubošova pokoje se ozývají střídavě radostné a zoufalé výkřiky, to podle toho, jak se mu daří ve hře :). Na večeři ohřívám květák, myju si hlavu, vařím čaj a říkám si, že dneska už nic nedělám. Mám přece Vypravěčku a k tomu kupu Instinktů.
Zítra bude práce dost, je třeba hrabat listí.
Dobrou.






čtvrtek 9. října 2014

Jak si žiju: 9. 10. 2014



5:30, 6:00, 6:10  Opět trojí buzení, napotřetí už vstávám hbitě jako laň a vařím si kafe. Snídám rohlík s nutelou, po ránu mám raději sladké snídaně než slané. Žehlím trička pro mě a pro puboše, chystám mu snídani - ještěže je to s ním tak jednoduché, pořád chce snídat kuličky s mlékem :). Obvyklá ranní hygiena, budím školáka a ptám se, kde má flašku na pití. Za chvíli mizím do práce, doufám, že si pití udělá sám, haha.

7:00  Hned po příchodu do práce mi kolegyně sděluje, že je tiskárna v prdeli. Tak zněl doslovný písemný vzkaz holek z odpolední směny. Jak se daří, tak se daří. Pokus o opravu vychází částečně, tiskárna tiskne jen z jednoho zásobníku, takže pořád přehazujeme nastavení formátu. Zase tradiční kontrola upomínek, plácání, prostě klasika až do devíti.

9:00  Otvíráme čtenářům, pokračuje týden knihoven, přihlášení zdarma pro všechny nové, dneska je to naštěstí v klidu a kolovrátek moc nemele :).
Kdo není v klidu, jsme my s kolegyní. Nefunkční foliovačka a tiskárna nás docela stresujou. Volá další kolegyně, které jsem měla včera odložit lístek na naši akci, jestli ho pro ni mám. Vzpomínám si, že jsem ho pro ni chystala, mezitím jsem však dělala další věci, takže nevím, kam jsem ho dala. Prokopávám knihovnu, lístek není, možná ho někdo omylem vyhodil, prodaný není. No snad to bude v poho i bez lístku. Raději se jdu ujistit.

11:00  Přichází odpolední směna, odcházím do kanclu. Chci si nachystat anotace ke knížkám na zítřejší akci se čtenáři, kdy jim budu představovat novinky a oblíbené tituly. Mám tři kupy knížek, jsou v regále za mnou. Když na ně ukazuju holkám, otáčím se zpátky a vzápětí cosi padá. Naštěstí to není celý regál, ale jen nějaké drobné věci. Myslím, že už je ten správný čas na pauzu.  Dneska žádný oběd sebou nemám, vlastně nemám ani hlad, takže mířím zklidnit se do obchodu. Kupuju si náušnice ve výprodeji, 9,- za kus, no nekup to. Už jsem tam byla předevčírem, ke třem kouskům dnes přibývá další pět :).



12:00  Pokračuju v anotacích, po hodině si jdu sednout na informační oddělení, holky mají práci, která se za pultem dělat nedá, takže je jdu zastoupit. Doufám, že nikdo nebude chtít kopírovat a skenovat, s tím trochu bojuju :).
Hned ze startu na mě vyrukuje studentka se seznamem odborných knih, pak mám dvě nové registrace, dotazy, člověk se tu nenudí. Ale stejně mám raději svou beletrii :)

13:30  Málem bych zapomněla volat domů, jestli je puboš ze školy doma. Mám nervy, ani on, ani jeho otec nezvedají telefony. 

14:30  Hurá, žijou. Byli u holiče a měli  vypnuté zvonění. Vše je ok. Dozvídám se skvělou zprávu, že mám na poště balík. Že bych taky zavedla unboxing? :-D. 
Paní chce literární rešerši, pomoooc!!!! Volám kolegyni, ať si to jde převzít, do toho další lidi na net. Jeden pán přichází, že mu nejede počítač. Jdu se podívat, zapomněl si zapnout monitor :-).
Volám své praktické lékařce, tento měsíc mám preventivku a potřebuju kartu. Než stačím doříct větu, sestra řekne, že malujou, ať přijdu po dvacátém. Chci jen kartu, říkám já. Sestra zní zoufale: "to jo, ale kdy ji chcete, kartotéka je odstavená." Rezignuju a slibuju, že dřív než po onom dvacátém se raději neobjevím.

16:00  Stavila jsem se domů pro oznámenku a pak hurá na poštu. Neodolala jsem, soukromý unboxing provádím hned v autě. Je to recenzák od Domina, nová Tess Stimson, kterou miluju. Už se těším na čtení. 
Pak Kaufland, týdenní nákup - já vím, jít tam ve čtvrtek je sebevražda, ale doma prázdno a hafanům už taky došly granule. Naštěstí to dnes nebylo tak strašné, vybojovala jsem si co jsem potřebovala a hurá domů.

18:00  Můj milý, rozmilý odjel do práce, se školákem mrkáme na učení, dávám vařit květák na zítra. Smažený květák miluju. Zítra jdu ale na oběd k mamce, tak ho budu mít na večeři.
Peču čaj :-), tentokrát jsem zkombinovala jablka, hrušky, mandarinky, ananas a ostružiny. Nechybí hromada koření a skořice, jak to mám ráda. Nejsem troškař a valím rovnou dvě dávky. Neva, to se vypije a dostanou i maminky, ať si dají u čtení. 



22:00  Čaj dodělaný, chladne na lince. Sedm sklenic, to je nářez. Neodolám a hned si vařím do nového hrnku :-). Ještě jsem chtěla obalit ten květák, ale zítra mám odpolední, takže to nechám na ráno. Vedle sebe mám Vypravěčku, musím ji dočíst, ať můžu skočit na recenzáky. Tentokrát mám tři, u dvou je deadline příští týden. 
Všude ticho, slyšet jsou jen tikající hodiny, bzučící noťas a spící hafani. Já jdu na tu Vypravěčku a pak zase do hajan. Mohla bych si ráno přispat, když mám odpolední, ale školák má na sedmou, takže bude zase trojí buzení :).
Dobrou.








Jak si žiju: 8. 10. 2014 - začínáme


Obecně bloggerské projekty nevyhledávám. Zaprvé  nemám ráda, když něco musím, a zadruhé - blogy jsou pak všechny úplně stejné. Ale i já udělám občas výjimku, a pokud to není projekt nekonečný a má nějaký smysl, jdu do něj. Jedním z takových bylo společné čtení Eseje o tragédii s Basterkou.
Druhým je projekt Rachel Roo, ke které ráda chodím na čumendu. Protože mám ráda deníky, nadchla jsem se pro její projekt Jak si žiju. Jde o to, že si blogger zapisuje zážitky ze svých dní. Ty obyčejné, které by postupem času vlastně rychle zapomněl. Ráda si pak své všední dny zase připomenu, jdu to tedy zkusit taky :). Ráda bych psala denně, ale pochybuju, že mi to vydrží, intervaly se budou postupně prodlužovat. Asi.
Takový deník sleduju i tady, autor jej píše souhrnně jednou za týden, četla jsem i jeho knížku - vydaný deník, který se mi taky líbil. 
P.S. Teď zjišťuju, že činnost blogu je pozastavena, škoda :-(


Zkusím zpětně zmapovat včerejšek:

5:30  Poprvé zvoní budík. Nevstávám, zvonit bude ještě dvakrát. Brzké vstávání je pro mě za trest, ale mám ranní, takže musím. Tohle buzení natřikrát mám naučeno od sestry, vyhovuje mi, když vím, že můžu ještě po prvním zvonění na chvíli spát.

6:00  Zvonění podruhé. Ještě mám deset minut k dobru.

6:10  Budík potřetí. Už fakt musím. Začíná klasická ranní rutina: Kafe, snídaně, svačina pro školáka, zuby, vlasy, oblečení, krmení hafanům.

6:45  Startuju auto. Málem mě omyje, když vidím rozsvícenou ikonku klíče v zámku. To budu startovat půl hodiny! Naštěstí napotřetí citrouš chytne.

7:00  Začínáme pracovat. Každodenní ranní rutina. Uvařit čaj, zapnout počítače, vytáhnout peníze, zkontrolovat upomínky, zařadit včerejší  nové přihlášky, vytisknout průkazky, zafoliovat je, uplácat půjčovnu. Do devíti práce dost. Vše jde poměrně hladce, dokud se nekousne foliovačka.Pro dnešek dohráno. Pápá.

9:00  Otvíráme!!! Je každoroční týden knihoven, takže se chodí přihlašovat noví čtenáři. Připadám si jako kolovrátek, pořád dokola omílám podmínky pro registraci a půjčování. S kolegyní se shodujeme, že by nebylo marné si to nahrát a pak to všem pouštět :)

11:30  Konečně čas na oběd. Ale volá šéfová, že je třeba zaskočit na dětském, otevírají právě teď a holky jsou na PC kursu. Kolegyně tam letí, já zůstávám u nás. Za půl hodiny pak už do sebe láduju kuličky s rajskou a rýží, u toho si čtu Vypravěčku od Jodi Picoultové.

13:00  Čas na kafe, ale nedávám si ho, těším se na to odpolední s manželem. Čtenářka prosí o další knihy z jedenáctidílné ságy Meč pravdy od Terryho Goodkinda. Jdu je hledat do katalogizace, kde jsou jen dva, zbytek je rozházen po okolních obcích.
Píše kolegyně, že vybrala knihy ke zpracování do naší knižní databáze za jejich pobočku. Vrhám se na výběr za nás. Tohle přehrabování v novinkách miluju :)

14:00  Odcházím aktualizovat. Vždy dvakrát do roka aktualizujeme provozní dobu firem a zdravotních zařízení ve městě. Mám na starosti právě doktory, kterých je docela dost.
Zase rutina. Vytáhnout lejstro, propisku a zkontrolovat poslední zápis s ordinační dobou na dveřích. Miluju doktory, kteří x let ordinují stejně a ordinační hodiny změní málokdy. Víc je však těch, kteří ji mění co půl roku, chjo. Přepisuju, škrtám, podepisuju.

16:00  Konečně doma. Dáváme si na zahradě slíbené kafe a rozhodujeme se, co budem dělat. Potřebujeme obejít obchody s nábytkem, jedeme tedy do Ostravy. Jak správně předpokládám, školák s námi jet nechce, jako správný puboš už má zapnutý počítač. Necháváme ho teda doma, slibuje, že se mrkne na učení.
Zjišťujeme, že v obchodech nic není. Tedy to, co bychom potřebovali, odcházíme se dvěmi židlemi do kuchyně a já s ukořistěným hrnkem s motivem Big Benu. Miluju Anglii!!!



19:30  Opět rutina, tentokrát večerní.Večeře, úkoly, psi ven, psi domů, pokukuju po Vypravěčce, ale ještě není její čas. Vařím si čaj do nového hrnku a těším se, až se svalím s knížkou.

22:30  Všichni spí, piju další čaj a konečně si můžu chvíli číst. Klíží se mi oči, ale knížka je tak skvělá, že spánek překonám. Za hodinu začnou poknikávat psi, ještě jednou je beru čurat. Venku je příjemný letní večer - na to, že je říjen, dobrý :).

0:00  Už jdu vážně spát, stejně trochu klimbám. Zítra zase ranní, budík bude neúprosný. Dobrou.



úterý 7. října 2014

Poslední rituál


Jsou detektivky, které přečtete a za pár dní už nevíte, kdo byl vlastně vrah. A pak jsou detektivky, které když dočtete, ještě hodně dlouho vstřebáváte a těšíte se na další tituly daného autora.

Jednou z takových knih je i Poslední rituál islandské spisovatelky Yrsy Sigurdardóttir, jejíž druhé vydání právě vyšlo v nakladatelství Metafora. Protože jsem četla všechny knížky téhle skvělé autorky a chyběl mi jen Poslední rituál, kterým vlastně začíná série příběhů, ve kterých vystupuje jako hlavní hrdinka advokátka Tóra.

Na katedře historie reykjavícké univerzity je nalezen německý student Harald. Mrtvý. S vypíchnutýma očima a tělem popsaným tajemnými runami. Od počátku je jasné, že se nejedná o obyčejnou vraždu, tenhle případ bude pořádně zapeklitý oříšek.
Rodina zavražděného studenta si spolu s  bývalým policistou Matthiasem Reichem najímá i Tóru, aby případ vyřešila.

Matthias a Tóra se přes počáteční nesympatie ujímají vyšetřování. Stopy je zavedou nejen na univerzitu, ale také mezi partu mladých lidí, se kterými se Harald přátelil. Když provedou prohlídku domu, zjistí, že Harald nebyl jen tak obyčejný student historie. Vyznával kult čarodějnictví,ve kterém se scházel se svými příznivci. Může být vrah mezi nimi? Tóru s Matthiasem čeká trnitá cesta k rozuzlení celého případu, mezitím se jejich antipatie začnou pomalu měnit v něco úplně jiného... :-)

Tahle detektivka si opravdu zaslouží své místo na výsluní. Nejenže je psaná tak, že se nemůžete odtrhnout, protože je napsaná hodně čtivě. Lákadlem je i atraktivní a populární téma - kult čarodějnictví a magie zajímá lidi odedávna.

Velké sympatie zejména u čtenářek si určitě získá Tóra. Kromě svého náročného povolání stíhá se snaží stihnout i rodinu. Jako rozvedená  matka dvou dětí to nemá jednoduché.
Navíc ji čeká ještě jedna životní role, naprosto neočekávaná a šokující. Jaká? To nebudu prozrazovat, kdo četl další knihy, tak už ví :-).

Určitě bych tento krimi příběh doporučila všem, kteří rádi sáhnou po dobré detektivce.
Kromě jiného se čtenář dozví i něco málo i Islandu, jeho obyvatelích a životním stylu této svérázné země.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)

čtvrtek 2. října 2014

Léto na druhý pokus


Sedmnáctiletá Taylor odjíždí s rodiči a sourozenci trávit prázdniny do letního domu u jezera, který rodina vlastní. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se tak nestalo po dlouhých pěti letech. A kdyby k tomu rodina neměla ještě jeden smutný důvod. Pro otce rodiny je to poslední léto, které  může strávit se svými blízkými, má totiž rakovinu slinivky v posledním stádiu.

Jenže Edwardsovi k sobě nemají moc blízko. Lépe řečeno, neumí si mezi sebou vyjádřit city. Sourozenci jsou každý z jiného těsta a rodiče? Každý má v koutku srdce svého oblíbence, a i když se snaží měřit všem stejným metrem, jde to poznat.
Taylor má  nejblíž právě k otci, s matkou má vztah spíše komplikovaný, což se v průběhu děje ukáže až mockrát, na můj vkus.
Úplně největší obavu má Taylor ze setkání s bývalými přáteli, které před pěti lety opustila bez slůvka rozloučení.
Přitom šlo o takovou banální zápletku (z pohledu dospělého) - když bylo Taylor dvanáct, zamilovala se do svého kamaráda Henryho a začali spolu chodit(!). Mezi námi, ve dvanácti... no... :-)  
Její nejlepší kamarádka Lucy do něj byla zamilovaná taky, ale Taylor to řekla později a ta jí nedokázala o svém vztahu s Henrym říct pravdu. Raději to léto narychlo odjela bez vysvětlení a už se tam až do tohoto osudného pobytu neukázala.

Toť celá zápletka, když se na ni divám já, jako dospělá, přijde mi dost zbytečná, ale když je vám dvanáct, máte pocit, že se zhroutí svět.

Mě spíš dojímala druhá stránka příběhu - proč přijeli Edwardsovi k jezeru. Otec ví, že je to poslední možnost jak si svou rodinu užít a snaží se využít ji do poslední kapky.
Ze všech sourozenců má Taylor asi nejtěžší pozici - bratr je nadaný génius, který si vystačí sám, pubertální sestra Gelsey je talentovaná baletka, stejně jako její matka, a Taylor si proto připadá obyčejná a nezajímavá.
Její otec se do ní dokáže vcítit, oba spolu tráví spoustu času. Spolu s Taylor sledujeme zhoršování zdravotního stavu jejího otce se všemi důsledky, pro mě to byla asi nejemotivnější stránka knihy.
Právě Taylořin otec byl pro mě nejsympatičtější postavou románu. Právník s citlivou duší a láskou ke knihám.
Naopak si mě nezískala matka. Bohužel jsem z ní neměla dobrý pocit, nelíbilo se mi její chování k Taylor. Ke konci knihy se to snažila autorka napravit, mně však zůstávala i nadále něčím protivná.

I přes ten dost nešťastně zvolený důvod Taylořiny nechuti k letnímu pobytu u jezera se mi román líbil, i když nejsem cílová věková skupina, které je knížka určená.
I když ji u nás v knihovně máme na dětském oddělení, věřím, že ji ocení i starší čtenářky, kterým doba raného mládí není cizí a dokáží se vcítit do citlivé duše mladé dívky.