středa 25. června 2014

Dvanáct kmenů Hattiiných


V roce 1923 se patnáctiletá Hattie vydá spolu se svou matkou a sestrami z Georgie do Filadelfie. 
Chce prožít lepší život než měla doposud. Po sňatku s lehkomyslným Augustem se jí 
o mnoho lépe nevede.
První rána osudu přichází, když mladým rodičům zemřou provorozená dvojčata. Hattie to těžce nese, smrt dětí se line celým příběhem. I přesto, že Hattie porodí ještě devět potomků, nemůže na ně zapomenout.
Chudoba, bezmocnost a trápení s manželem udělají z Hattie zahořklou ženu. Není schopná svým dětem projevit lásku, políbit je, obejmout. Její povinností je zajistit jídlo a oblečení.
Každá kapitola je věnována jednotlivým potomkům. Hned v první sledujeme bezmoc Hattie, když jí v náručí zemřou první dvě děti. Právě to je okamžik, kdy se Hattie uzavírá do sebe.
Další přibližuje osudy Floyda, potulného muzikanta, který se smiřuje se svou homosexualitou. Jsou čtyřicátá léta 20. století, takže to nemá jednoduché. Nebo jeho bratra Sixe, dětského kazatele, či sester Bell, Alice a schizofrenií trpící Cassie, o jejíž dceru Salu se Hattie na sklonku svého života stará. Třináctou komnatou Hattie je odloučení od nemanželské dcery Ruthie, kterou s těžkým srdcem dává na výchovu své bezdětné sestře.

Dvanáct kmenů Hattiiných je velmi zvláštní kniha. Jestli čekáte klasickou jižanskou ságu o osudech černošské rodiny ve stylu knihy Kořeny, tak ne. Je to spíše psychologický portrét ženy s nelehkým životním údělem. Porodila jedenáct dětí, ale nedokázala jim dát mateřskou lásku. Snažila se je připravit na tvrdý život s veškerými kopanci, které od něj můžou čekat. I přesto všechno jsou rodinná pouta zachována a je-li třeba, Hattie dětem pomůže.

Kniha je napsána poutavě, čtivě, osudy rodiny jsou vykresleny bez příkras. Není zde kladná ani vyloženě záporná postava. Co je však neustále zdůrazňováno, je důležitost rodiny jako takové. Ať už žijeme se stříbrnou lžičkou v puse nebo se neustále drápeme zpod lavice, pod kterou jsme se narodili.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

pondělí 23. června 2014

Tělo a krev






Stassosovi jsou americká rodina s řecko italskými kořeny. Zakladatel dynastie je Constantine, který má s manželkou Mary tři děti. Mary je původem Italka, ale velmi si zakládá na tom, že žije v moderní Americe a vede k tomu i ostatní členy rodiny.
Zpočátku je rodina chudá. Mary chce svým dětem dopřát vše, co je americké, s čímž její muž nesouhlasí. Rodina začne brzy pociťovat Constantinovu výbušnou povahu. Po několika letech se otec uchytí ve stavebnictví a Stassosovi se mohou zařadit mezi střední vrstvu a snít svůj americký sen o dokonalé rodině.

Ne vždy se vše podaří tak, jak si člověk naplánuje a Stassosovi nejsou výjimkou.
Každé ze tří dětí si musí v životě najít svou cestu, ani jeden to nemá jednoduché. Susan touží po dítěti, které však nepřichází. Billy je gay. S otcem má neustálé rozepře, ať se jedná o osobní nebo profesní život.

Benjamínek Zoe, Constantinův miláček, se brzy osamostatní. Stěhuje se do New Yorku, kde žije dost nekonvenční život. Pořídí si nemanželské dítě, které vychovává s kamarádem transvestitou a je HIV pozitivní.
Problémy se nevyhýbají ani manželům Stassosovým. Zatímco Mary je vnitřně nespokojená, což si kompenzuje drobnými krádežemi v obchodě, její muž, teď už úspěšný podnikatel, si najde milenku. Rozpad rodiny je nevyhnutelný. Co ji dokáže stmelit?  
Barvitá sága jedné rodiny se odehrává v rozmezí sta let. Zachycuje různé podoby lásky, ať už mateřské, milenecké nebo lásky k vlasti a klade si otázku co znamená být opravdu Američanem.
 

Mám ráda ságy a mám ráda i knížky Michael Cunninghama. Tenhle román vyšel sice v originále před nějakými dvaceti lety, na aktuálnosti a čtivosti mu to neubírá. Líbilo se mi, jak se románem prolíná hudba. Každá důležitá situace v příběhu je podkreslená hudbou a já měla vždycky chuť si popsané skladby najít na internetu, abych věděla, jak moc se k danému okamžiku hodí. :-)

pátek 20. června 2014

Stalo se včera v noci


Poznaly se, když jim bylo osm. Sebevědomá Pippa, která se nebála ničeho a nikoho, vzala pod ochranná křídla nesmělou a ušlápnutou Stephanii. U koho jiného by mělo platit rčení, že se protiklady přitahují? Ani po třiceti letech jejich přátelství nevyšumělo, pořád jsou silná dvojka.
Stephanie se provdá za seriózního Juliana, má s ním tři krásné kluky a perfektně zorganizovanou domácnost.
Pippa se ve vztazích trochu motá. Otec její dcery ji opustil a ona zůstává s Chloé sama.
Zatímco Stephaniino sebevědomí pomalu narůstá, Pippino kleslo na nulu. Role se obrátily, tentokrát Stephanie drží nad Pippou ochrannou ruku. Je připravená pomoci své kamarádce kdykoli je třeba a nic od ní na oplátku nežádá. Vlastně až dodnes...

Co udělá Pippa, když ji její nejlepší kamarádka požádá o potvrzení alibi? Falešného alibi? Pippa chce kamarádce pomoct, zároveň si myslí, že by lhát neměla. Svou zbrklostí a unáhleností rozjíždí lavinu situací, které Stephanii přivedou téměř do vězení. Dá se vše napravit?

Adele Parks se opět drží osvědčeného schématu - dvě kamarádky, každá jiné nátury. Moc se mi líbí styl, kterým autorka píše. I tak choulostivé a citlivé téma jako nevěra a rozpad rodiny, kterým se zabývá román Stalo se včera v noci, umí podat tak, že se zasmějete. Používá hodně trefných a nápaditých přirovnání - 
v paměti mi utkvělo jedno z nich: dospívající synek Stephanie je samá ruka, samá noha - v knížce je přirovnán k poskládanému sušáku na prádlo. Není to kouzelné? Mě by to tedy nenapadlo :-). 
Taky scény, ve kterých se obě kamarádky hádají, jsou naservírovány s jemným humorem. I když jsem měla chuť s Pippou pořádně zatřást, protože se chovala trošku zhýčkaně, musela jsem se usmívat.
Adele Parks píše podobným stylem jako má favoritka Freya North, jejíž knížky jsou mi taky blízké.
Adele, vítej v klubu mých oblíbených spisovatelek, už se těším na další počin.
Kniha Stalo se včera v noci je psána velmi čtivě, když jsem tuhle bichli s úctyhodnou pětistovkou stránek držela v ruce, těšila jsem se, že si počtu nějakou tu dobu....
A ono ne.. Za dva dny bylo přečteno i přestávkou na spánek a práci. Něco tak čtivého a návykového přece neodložím. A vy taky ne. 

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

úterý 17. června 2014

Grace: Kněžna monacká



S monackou knížecí rodinou jsem se blíže seznámila ještě jako náctiletá, když se mi do rukou dostal článek v časopise. Byla to tuším 100+1 ZZ. :-) Pamatuju si, že mě tenkrát zaujala zmínka o autonehodě kněžny Grace a její dcery Stephanie. Od té doby jsem o nich, hlavně tedy knížecích dětech, občas četla leckdy pikantní klípky ve společenských časopisech.

Když se mi do rukou dostala knížka Grace: Kněžna monacká, byla jsem ráda, že si můžu přečíst více o životě této krásné a obdivuhodné ženy, jakož i poznat blíže jejího muže a děti.

Grace se narodila v roce 1929 ve Spojených státech irskému otci a německé matce. Celá rodina byla sportovně založená, jediná Grace tíhla spíše k umění. Zahájila hereckou kariéru, natočila několik filmů. V roce 1956 se provdala za monackého knížete Rainiera III, opustila herecký svět a zcela se oddala své nové roli manželky, matky a monacké kněžny. Se svým mužem měla krásný vztah, ve kterém vychovali tři děti. Dvě dcery a jednoho syna, současného monackého knížete Alberta.
I když Grace opustila hereckou kariéru, na umění nezanevřela, věnovala se divadlu. Bohužel byl její život přerván tragickou automobilovou nehodou, zemřela v pouhých 52 letech.

Knížka vznikla za podpory knížete Rainiera a jeho dětí, kteří se s autorem ochotně podělili o své vzpomínky na Grace. Dozvíme se také něco více o Monaku, jeho ekonomice a sporu s Francií, kdy francouzský prezident požadoval, aby obyvatelé Monaka platili daně. Monako se totiž řídí francouzským právním systémem.

Celá knížka je koncipována spíše jako jedna velká reportáž. Není to ani tak o Grace, ale spíše o monackém knížectví jako celku. Poměrně velká část je věnována právě monacké ekonomice, což mi přišlo rušivé, chtěla jsem, to co slibovala obálka. Prostě biografii Grace Kelly. Chyběly mi takové "drobnosti" z jejího života, přišlo mi, že je to bráno hodně povrchově - honem honem, a teď šup na monackou ekonomiku. Na druhou stranu - zase vím něco navíc :-).

Co se mi líbilo, byl vztah mezi knížetem a Grace. Oba velice nesmělí a plaší, ale zároveň osobnosti, které svým dětem dokázaly vytvořit harmonické rodinné prostředí. Alespoň částečně, neboť byli všichni neustále pronásledováni vlezlými fotografy.

Vcelku se mi knížka líbila - přestala jsem ji totiž brát jako biografii Grace. Pro mě to byla kniha o knížecí rodině jako celku, vždyť poměrná část byla věnovaná dětem a jejich osobním životům.

Díky knížce jsem opět pátrala na internetu a hledala si fotky, které se ke knížecí rodině vztahují.
Knížku ocení milovníci evropské aristokracie.



(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)


pondělí 16. června 2014

Z jako Zelda

Francis Scott Fitzgerald je americký autor, který je znám po celém světě. Nejen svými romány, ale především bouřlivým stylem života do kterého vtáhl i svou ženu Zeldu. 
Jaká byla? O čem snila a co dokázala?

V knize poznáváme Zeldu jako mladou rozjívenou dívku, která žije v upjaté jižanské rodině. Zelda je svá, na nic si nehraje. Umí se bavit i trochu provokovat. Rodné město jí začne být těsné.Když pozná začínajícího spisovatele Francise Scotta Fitzgeralda, i přes protesty rodičů se za něj provdá. Svatba se odehrává v New Yorku, mladá nevěsta je u vytržení. Začíná pro ni svět plný večírků po boku umělecké smetánky.

Ve dvacátých letech odjíždějí manželé Fitzgeraldovi do Paříže, Mekky umělců tehdejší doby. Mimo jiné se setkávají s manželi Hemingwayovými. Mezi Zeldou a Ernestem vznikají hluboké antipatie.Ona jej nesnáší pro to, co dělá své první ženě, on ji považuje za přítěž pro Fitzgeralda. Jejich vzájemná nenávist se line celým příběhem.

Když se manželům Fitzgeraldovým narodí dcera Scottie, pocítí Zelda první náznaky manželovy nadřazenosti, když si prosadí jméno dcery proti matčině vůli.
Dále je to s nimi jako na houpačce. Chvíle lásky a vzájemného porozumění střídají hádky. To když se Zelda pokouší o svůj vlastní krok do uměleckého světa a začne se věnovat baletu a psaní. Nejednou se stalo, že její tvorbu použil Fitzgerald ve svých knihách. Zastával názor, že žena se má věnovat manželovi a dětem, neschvaloval její pokusy o samostatnost a neustále jí také vyčítal, že mu nedala syna, ale "pouze" jednu dceru.
Zelda má zdravotní potíže, druhé dítě mít nemůže. Snad proto se upíná na svou vlastní kariéru a věnuje se své lásce, baletu. Fitzgeraldovi nemají žádné stabilní zázemí, rodina neustále pendluje mezi Evropou a Spojenými státy, což Zeldě vyčítají rodiče.
Není divu, že je toho na ni moc a jednoho dne je Zeldě diagnostikováno duševní onemocnění. Nejen její manžel, ale dokonce i lékaři jí tvrdí, že si nemoc "uhnala" tím, že nedodržela roli manželky a matky, ke které je předurčená. (!!!)
Jak může dopadnout vztah dvou silných osobností, dvou lidí, kteří nemůžou být ani spolu ani bez sebe? Kteří se milují, ale vzájemně se ničí? Kdo koho táhne ke dnu?

Román je fikcí, autorka při psaní sice čerpala z korespondence mezi Zeldou a Scottem a poctivě si prostudovala materiály, příběh jako takový, včetně dopisů, které si manželé psali, ponechala zcela své fantazii.
I tak se jedná o velmi čtivý román, od kterého jsem se nemohla odtrhnout. Psán je v ich formě, vypravěčkou je sama Zelda. Snad proto jsem jí fandila a v některých chvílích bych jejího muže nejraději bacila po hlavě.
Samozřejmě jak bylo už řečeno, jedná se o fikci, jak to bylo mezi manželi doopravdy, ví jen oni dva a my se to už nedozvíme.
Každopádně se na román můžeme dívat jako na výpověď generace zlatého věku - 20. let 20 století nebo jako na vztah dvou silných osobností a zároveň si položit otázku, jak je to vlastně s tradičním rozdělením rolí muže a ženy v moderním světě.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Odeon)

pondělí 9. června 2014

Paní Hemingwayová



Tvorbu "Papá" Hemingwaye nemám moc nastudovanou, četla jsem od něj kdysi pouze Ostrovy uprostřed proudu. Měla bych to dohnat a přečíst si i něco dalšího, momentálně však pana spisovatele studuju jako "manžela".
 Zhruba před rokem jsem četla Pařížskou manželku, která se mi moc líbila, proto jsem neváhala, když teď vyšla Paní Hemingwayová. Ta se, na rozdíl od předchozí knížky, soustřeďuje na všechny čtyři osudové ženy slavného spisovatele. Ono jich bylo samozřejmě mnohem víc, pouze čtyři se však staly zákonitými manželkami a po boku svého milovaného Ernesta strávily pár let.
První byla Hadley. Přestože byla o osm let starší než Ernest, neměla mnoho zkušeností s muži. S Ernestem, který v té době svou kariéru teprve začínal, žili v Paříži a užívali si bohémského života po boku spisovatele F. S. Fitzgeralda, jeho ženy Zeldy a jiných známých person té doby.
Relativní idylka trvá do doby, než se Ernest zakouká do Hadleyiny nejlepší kamarádky Fife, která se posléze stává jeho druhou ženou.
Opět uplyne pár let, Ernestovi už vyšlo několik knih a reportáží. Zrovna je někde na cestách, když se osamělá Fife začne zamýšlet nad společnou budoucností. Už není pro svého muže jediná a tuší, že bude kráčet ve stopách své předchůdkyně Hadley.
Ano, je tady třetí osudová žena, třetí zářez do pažby. Válečná zpravodajka Martha, kterou s Ernestem spojuje vášeň pro psaní. Jejich vztah propuká v divokých válečných letech. Ani ona to nemá s Ernestem snadné. On je vznětlivý a popudlivý, chce ji mít pro sebe a ona se zase cítí být nezávislou ženou. Ale tentokrát je to Martha, kdo učiní radikální krok a sama se s Ernestem rozchází.
To by však nebyl Ernest, aby neměl v merku další kořist. Tou je Mary, poslední zákonitá žena, poslední manželka a jediná vdova. S ní prožil posledních patnáct let svého života, kdy se utápěl v depresích. Mohly právě ony za jeho tragický konec? Tuhle otázku si klade nejen Mary, ale i všichni, kteří Hemingwaye znali. Ale to už je téma na jinou životopisnou knihu...

Paní Hemingwayová je opravdu úžasná kniha, kterou jsem přečetla za dva dny. Byla to četba nejen odpočinková, ale i docela poučná. Jinak by mě asi nenapadlo brouzdat na internetu a hledat fotky EH a jeho žen. Docela mě totiž zajímalo, co je na Hemingwayovi tak úžasného, že mu ženy padaly k nohám a mohl si vybírat. Známé jsou totiž fotky z pozdějších let, kde vypadá jako vysloužilý námořník :-)
Líbil se mi styl, kterým je psána. I když nemám moc ráda, když je román psán v přítomném čase, tady jsem si rychle zvykla. 
Knížka má čtyři kapitoly, každá je věnována jedné manželce. Všechny začínají stejně, líčí počátek rozpadu vztahu, pak se prolíná minulost se současností. Nechybí ani slavná historka o tom, jak Hadley ztratila kufřík s ranou tvorbou Ernesta Hemingwaye.
Co se týče manželek, mně osobně byla asi nejvíc sympatická právě Hadley. Se svým mužem prožila začátky jeho kariéry a i přesto, že ho velice milovala, dokázala ustoupit své sokyni, nejlepší přítelkyni. Mimochodem, Hadley i Fife se spolu přátelily i poté.
Naopak jsem moc nemusela ráznou Marthu. Ale to jsou právě ty kontrasty, pro které si asi Hemingway své ženy vybíral. Trochu jej podezírám z toho, že by mu vyhovoval harém - všechny pěkně pohromadě, jedno velké manželství :-)
Nedalo mi to a našla jsem si na doporučení v knize webové stránky, které patří Naomi Woods a  na nichž jsou fotky Ernesta Hemingway i jeho žen a dětí.
Knížka je opravdu dobře napsaná,  je to sice fikce, ale opírá se o reálné pozadí. Autorce se podařilo napsat knížku, která je velmi čtivá, přibližuje nám nejen pozadí stylu života slavného spisovatele - jak podotkla Mary, Ernest byl muž mnoha manželek, ale i atmosféru doby, ať už to byla zlatá dvacátá nebo bouřlivá čtyřicátá léta.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)


Pád



Rob Dewar a Jamie Matheson byli kamarádi už od dětských let. Společným jmenovatelem vzájemně propletených životů byla vášeň pro horolezectví.

Jednoho dne se Rob, který se autem vrací domů, z rádia dozví, že Jamie tragicky zahynul při pádu ze skalní stěny. Šokovaný Rob místo aby pokračoval v cestě domů, zamíří okamžitě do Walesu, kde žil Jamie se svou ženou, aby vdově nabídl pomocnou ruku. Zároveň se v myšlenkách noří do minulosti, do doby, kdy se poznali s Jamiem, který ho k horolezectví přivedl. 
Poprvé se potkali, když bylo Jamiemu třináct, v té době absolvovali první společný výstup na skálu.  
Druhou linií je příběh Robovy matky Diany. Odehrává se během 2. světové války. Diana pracuje jako ošetřovatelka. Jednoho dne se setkává se slavným horolezcem Guyem Mathesonem. Rodí se vztah, o němž Diana soudí, že nemá budoucnost, vztah, který však ovlivní životy všech hrdinů...

Mám ráda knížky Simona Mawera. Četla jsem všechny, které u nás vyšly, chybí mi jen Mendelův trpaslík.
Na tomhle románu se mi líbil nejen námět, ale styl vyprávění - přítomnost se prolíná s minulostí - část, která popisuje Dianin příběh, se mi líbila asi nejvíc.
Kdo má rád tyhle romány, ve kterých se prolínají různé dějové linie, přijde si na své.

pátek 6. června 2014

Ta druhá zapisovatelka


Po téhle knížce jsem pokukovala, když ji kolegyně z katalogizace zpracovávaly do fondu knihovny. 
Líbila se mi obálka, podle níž jsem usoudila, že se příběh bude odehrávat ve 40. letech, během 2. světové války. Tohle období mám ráda, i když moc veselé  není.
Sekla jsem se o dvacet let, ale to vůbec nevadí.

Píše se rok 1925, Amerika si užívá zlatý věk večírků a taky prohibici.
Na jednom policejním okrsku pracuje zapisovatelka Rose. Nenápadná, šedá myška, tak trochu upjatá. Trochu dost - jako by vypadla z nějakého viktoriánského románu. Dětství prožila v sirotčinci, příliš zkušeností nemá a tak se snaží najít někoho, kdo by jí ukázal opravdový svět.
Když na okrsek nastoupí jako další zapisovatelka krásná a bohémsky založená Odalie, Rose se nechává okouzlit.
S Odalií poznává ten pravý newyorský život odehrávající se v tajných barech (je přece prohibice).
Nový životní styl se Rose velice líbí a její posedlost Odalií je čím dál větší.
Jednoho dne dívky odjíždí na venkovské sídlo zámožné rodiny, aby tam strávily pár dní. Setkají se tam s mladíkem Teddym, který má pocit, že zná Odalii. Kdysi chodila s jeho bratrancem, který pak tragicky zahynul. Teddy má podezření, že v tom má Odalie prsty. Dívka tvrdí, že si ji s někým spletl, ale začne být nervózní. Neodbytný Teddy vypátrá dívky v New Yorku a snaží se Odalii konfrontovat, v té chvíli se životy Rose a Odalie osudově propletou...

Tak tahle knížka byla vážně pecka. Četla se lehce. Nevím jak to autorka a pro nás hlavně překladatelka udělaly, ale ta knížka má v sobě ducha doby, ve které se odehrává. Atmosféru New Yorku dvacátých let i ruch na policejním okrsku, kde Rose pracovala. 
Na obalu je napsáno, že se jedná o černou komedii. Nevím, mně to jako černá komedie moc nepřipadalo, ale nevím jak bych styl knížky přesně pojmenovala.
I když to bylo spíše vyprávění (ich forma z pohledu Rose), nebylo tam hodně dialogů, opravdu se to četlo lehce.
Konec lehce šokující a hlavně nečekaný, i když si zpětně říkám, že to k němu všechno vlastně směřovalo. Pár knížek, ve kterých to tak nějak podobně bylo, jsem už četla.

P. S. Jelikož obdivuju focení knížek u Verunky , chtěla jsem to taky vyzkoušet. Bylo to narychlo v práci, bez nějakého aranžmá. Zkusila jsem konstrast. Na obálce je starý psací stroj a tak jsem knížku položila na počítačovou klávesnici. :-) Jako kontrast dvou technologií :-).

Čtečka a já

Mám čtečku. Už rok a půl. A píšu o ní až teď. Pořád jsem plánovala nějaký článek, sumírovala si ho v hlavě, až uplynula taková doba. Tento týden jsem si přečetla skvělý článek Kláry Kubíčkové o tom, jak se se čtečkou sžívala ona a řekla jsem si, že to musím konečně sepsat taky.

Fanynkou různých technických hračiček jsem byla vždycky, ale čtečku, tu jsem tedy nechtěla.
Papírová kniha je papírová kniha, to víme. Krásně voní, lze si v ní listovat a číst napřeskáčku, prostě si ji kdykoli prohlížet. Miluju den, kdy k nám do knihovny přijdou novinky. Všechny ty voňavé kousky prohlížím, očichávám, hladím a kochám se jako doktor Skružný českou krajinou v nezapomenutelné komedii :-).

Když se na trhu objevily čtečky, tvářila jsem se pohrdlivě. Tss, na knihu to nemá. A opět jsem vyjmenovávala výše uvedené vlastnosti papírové knížky. Jenže!!!
Čím víc jsem o nich četla, čím víc jsem jich viděla, tím víc jsem byla na vážkách. Ale pořád jsem zastávala názor, že ji prostě nechci.
Přišly předvánoční letáky, čtečky v akci. "Hmm, možná bych ji i zkusila...nebo ne? Ne, nechci."
A pak v obchodě: "Já se jen podívám, jak to vlastně funguje. No, dobrý, ale ne, nechci." 
Můj soukromý Ježíšek si tohle váhání vyložil po svém a já pod vánočním stromečkem našla kromě knížek i čtečku. :)
Není to žádný Kindle, abych řekla pravdu, ten mi ani moc nevyhovuje. Máme ho v knihovně pro čtenáře a vždy, když jim ho předvádím, u toho maturuju :-).
Moje holka je z rodu Sencorů. Je dotyková, kromě čtečky zastává i funkci přehrávače hudby, videí a rádia. Má v sobě i hry a kalkulačku, je možno si prohlížet fotky. 
Abych řekla pravdu, tyhle vymoženosti jsou tam pro mě zbytečné, protože využívám opravdu jen tu čtečku.
Kromě txt a doc dokumentů přečte vše. V dnešní době není problém dokumenty převést, třeba do pdf, programů je dost.
Jako jedna z mála je vybavená i obalem a dokonce u ní byl i hadřík na displej.
Prostě paráda.

Klára Kubíčková v článku píše, že svou čtečku pojmenovala Zelda, po hrdince první knížky, kterou v ní četla. Zapátrala jsem ve svých přečtených kouscích na databázi knih a zjistila jsem, že u mě to byl jeden z dílů série Mediátor od Meg Cabot nebo detektivka Popol všetkých zarovná od Dominika Dána. Taky to mohlo být Nekonečno vítá ohleduplné řidiče. Vlastně to byly všechny dohromady, protože jsem si zvykla mít rozečtených knížek více najednou. 
A to je jedna z výhod, které čtečka má, a pro které na ni nedám dopustit. Další takovou je to, že knížku můžu mít rozečtenou jak dlouho chci, nikomu ji nebrzdím (jako třeba bestsellery v knihovně).
Můžu v ní mít neomezený počet knížek, i několik tisíc.
Neruším nikoho nočním svícením, když si chci číst. Na dovolenou nemusím tahat tašky plné oblečení knih, stačí mi jedna čtečka.
Loni v létě byla moje krasavice v opravě. Praskl displej. Nevím jak se to mohlo stát, vědomě jsem neudělala nic, co by ho mohlo poškodit. Leda by mi, když jsem usnula při večerním čtení, spadla, ale to si vůbec nevybavuju.
Každopádně oprava stála 600 Kč, reklamace nebyla uznána.
Od té doby holka šlape jako hodinky a já tvrdím, že papírová kniha je pro mě nepostradatelná, ale čtečka ji výborně doplňuje. :-)



středa 4. června 2014

Jsme přece sestry

O třech sestrách psal už Čechov, tři sestry princezny žily v nejedné královské rodině z pohádky.
Také spisovatelka Anne Gesthuysenová se s třemi sestrami setkala, byly to její pratety, které prožily zajímavé životy. Spisovatelka jejich osudy ztvárnila v románu Jsme přece sestry.

Gertruda, Paula a benjamínek Katty se scházejí, aby oslavily sté narozeniny první z nich.
Taky vám to vyrazilo dech? Mně ano :-).
Energická Katty, které je "pouhých" osmdesát čtyři, celou oslavu organizuje na svém statku.
Tak se tedy sjíždějí...nahluchlá Gertruda, poloslepá Paula a stále akční Katty. Je čas ohlédnout se za životem a vyříkat si problémy, odhalit dávná tajemství...
Napříč dvacátým stoletím sledujeme osudy sester Frankenových, každá z nich prožila něco, co osudově ovlivnilo její život.
Gertruda se zamilovala do mladíka ze zámožné rodiny, leč jeho starší bratr Heinrich jejich lásce příliš nepřál. Když Franz během I. světové války zahyne, Gertruda obviňuje jeho bratra. Když se Katty stane hospodyní na Heinrichově statku, atmosféra mezi nejstarší a nejmladší dcerou houstne.
Právě na oslavě chce Katty pročistit vzduch a vyjasnit si staré křivdy.

Na román Jsme přece sestry je možné dívat se z více úhlů pohledu.
Třeba jako na rozsáhlou výpověď jedné generace napříč dvacátým stoletím. Sestry zažily obě světové války, rozmach i pád Třetí říše, jakož i poválečný vzestup Německa. Nechybí ani téma společenských tabu jako je homosexualita nebo antisemitismus.
Také je to propracovaný rodinný příběh s dobře vykreslenými charakterovými rysy sester Frankenových.
Pro mě bylo důležité i to, že jsem měla možnost nahlédnout "pod poválečnou pokličku" Německa. 
Není  moc románů, který by čtenářům přiblížily i druhou stranu, tu "špatnou". Ne všichni Němci s Hitlerem souhlasili, většina obyčejných lidí si oddychla, když 2. světová válka skončila. Tak tomu bylo i v Dolním Porýní, kde se příběh odehrává.
Celý román plyne velmi lehce, současnost se prolíná s minulostí a přesto jsem neměla pocit, že bych se ztrácela. A taky mi vůbec nepřipadalo, že by sestry měly tolik let. I přes jejich drobné zdravotní neduhy byly bystré a čiperné, měla jsem pocit, že jim je nanejvýš čtyřicet, hlavně nezdolné Katty.
Tento čtivý román můžu doporučit všem milovníkům rodinných příběhů.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)



úterý 3. června 2014

Biblioperličky


Paní se ujišťuje: "Takže když mi pošlete mail, že končí výpůjční doba, stačí jen odepsat...nemusím klikat nikam na vaše stránky a tam psát."
"Ne, není třeba, jen odepíšete.."
"No to je super, já kolikrát někam odjedu pryč.... a tahat sebou ty internety...." :-)))

Pán se ptá, chce zřejmě pro manželku: "Máte těch 50 obrazů nebo jak to je?" :-)))))

"Chci se zeptat na 52 odstínů šedi."


"Prosím vás, řeknete mi, kolik mi ještě zbývá času?" (čtenářka si nebyla jistá výpůjční lhůtou)

Dva malí asi 11letí kluci chtějí knížku pro starší sestru jednoho nich: "Máte knížku Dekanón? "