pátek 20. prosince 2013

Vánoční biblioperličky

Telefon z ústředny: "Dobrý den, já bych chtěl přepojit tam, jak chodijou ty děcka".
****


Odposlechnuto:
"Dobrý den, na chvíli bych chtěl zapůjčit internet."
 ****


"A víte co??? Dejte mi to tentokrát rovnou na tři měsíce, když budou ty Vánoce."
****

 "Máte prosím vás tu knížku Sedm stínů?"
"???? Sedm stínů? To mi nic neříká. Máme akorát 7 dní hříchů, ale stínů? A sedm? Nemyslíte odstíny šedi? Padesát odstínů šedi?"
"Jooo, to je ono!!! 

*****

Čtenářka u pultu s časopisy: "Au, au, jéžiš, bože, au, au, to je bolest. Mě ty záda tak bolí."
Otočka ke mně: "Paní, taky vás tak bolí záda jako mě?" :))))))))

*****

 
Telefon:
"Dobrý den, prý tam u vás mají děcka nějakou akci."
"Ano, mají, přepojím vás na dětské, řeknou vám k tomu víc."
"No tak jo, když vy nic nevíte." :)))))


čtvrtek 19. prosince 2013

Dědictví krve




Co mají společného trochu upjatá vědkyně Brigitte a siouxská dívka Wachiwi? Obě dělí více než dvě století, také jejich společenské postavení je odlišné. Osmatřicetiletá Brigitte žije ve spokojeném vztahu s Tedem. To si aspoň myslí. Čeká na ni však nemilé překvapení, když se dozví o Tedově plánu odjet na dlouhodobou stáž do Egypta. Sám, bez Brigitte. Zklamaná žena chce zapomenout, začne proto pomáhat matce, která se zabývá rodinnou genaologií. Podaří se jí vypátrat, že mezi jejich předky patřila právě Wachiwi, která se dostala až na dvůr francouzského krále Ludvíka XIV a provdala se za markýze. Při rozplétání spletitých nitek Wachiwina osudu se Brigitte stává smělejší a odvážnější, stejně jako její předchůdkyně.
Danielle Steelovou jsem četla jako středoškolačka. V té době byla mou nejoblíbenější autorkou.Bývala jsem věčně do někoho platonicky zamilovaná, její knížky mě hezky ladily na romantickou notu. Dokonce jsem její život a tvorbu zpracovala i v maturitní otázce z angličtiny :-) No co, no :-).
Postupem času jsem ji číst přestala a do rukou ji vzala až teď, zaujal mě děj románu Dědictví krve. Příběh je čtivý, poutavý - hlavně osudy Wachiwi. Celkově je knížka jako oddechovka ideální.

Sestry sudičky


Tři sestry rozdílné jako den a noc přijíždějí do rodného města, aby se staraly o těžce nemocnou matku. Jejich vztahy nejsou idylické, ale v situaci, kterou prožívají, musí jít veškeré nevraživosti stranou. Každá z nich se snaží přispět k péči o milovanou matku a zároveň řeší své osobní problémy, které mají kořeny v dětství. Sestry vyrůstaly v milující, leč trochu netradiční rodině. Otec, vysokoškolský profesor, s rodinou komunikuje za pomoci veršů svého oblíbeného Shakespeara a své dcery pojmenoval po nejznámějších hrdinkách dramatikových děl. Cordy, Bianca a Rose své dětství strávily ponořené do knih a neměly čas naučit se spolu vycházet. Matčina nemoc se tak stává příležitostí, aby k sobě našly cestu. Román je vyprávěn netradiční formou – autorka používá první osobu množného čísla a nechává tak hovořit sestry jako celek.
I když měla smutný námět - matčinu nemoc - byly chvíle, kdy jsem se zasmála. Hlavně, když promluvil otec dívek, jeho shakespearovské repliky byly vždycky tak trefné a vtipné. Knížka má hezkou obálku, připomíná mi romány sester Brontëových nebo Jane Austenové. :-)

čtvrtek 12. prosince 2013

Než jsem tě poznala



Louisa žije v malém městečku, miluje svého přítele a práci v bistru. K životu nic nepotřebuje. Pořád bydlí se svými rodiči a sestrou, a její nohy nepřekročily hranice rodného města. Will je úspěšný byznysmen a milovník krásných žen. Užívá život plnými doušky, ze všeho nejvíc miluje adrenalinové sporty.

Jednoho dne se životy obou obrátí naruby. Louisa přichází o práci a musí si najít něco nového. Will se po nehodě ocitá na vozíku a je zcela odkázaný na pomoc druhých.  Spolu se setkávají ve chvíli, kdy Louisa přijímá místo Willovy ošetřovatelky. Zatímco ona je příjemná, komunikativní a veselá,

její pacient se utápí v depresích a beznaději.  Když už to vypadá, že si k sobě našli cestu, Louisa náhodou zaslechne rozhovor Willových rodičů. Od syna dostali půlroční ultimátum. Musí ho přesvědčit o tom, že i jako kvadruplegik může prožít kvalitní a plnohodnotný život. Pokud ne, Will hodlá podstoupit eutanazii ve Švýcarsku… 
Tak tahle knížka u mě aspiruje na román roku 2013. Dojala mě k slzám, nutila k přemýšlení. Je tak krásná a emotivní, že ani nevím, co víc k ní napsat. Nějak to nejde, ona prostě mluví sama za sebe. Takže snad jen to, že ji doporučuju k přečtení. V knihovně se na regále ani neohřeje, je pořád pryč.

Britannia Road 22




Silvana a Janusz jsou polští manželé, které rozdělila 2. světová válka.  Janusz se vydal vstříc válečným vřavám, zatímco Silvana i s malým synkem Aurekem zůstala v Polsku, kde se skrývala v lesích.
Janusz po válce vyhledá Silvanu přes Červený kříž s nadějí, že v Anglii začnou nový život. Šest let odloučení a útrap na obou stranách se podepíše na vztahu mladých manželů. Jejich syn Aurek je silně fixován na matku, o kterou se nechce dělit a otce považuje za vetřelce.
Janusz a Silvana se zabydlují v nové vlasti, v domě na ulici Britannia Road 22, a snaží se překonat traumata, která utrpěli. Nejde to zdaleka tak lehce, jak by si přáli, protože nejsou schopni o nich navzájem mluvit…
Výborně napsaný psychologický román se čte jedním dechem. V jednotlivých kapitolách se střídá minulost i současnost, ve které sledujeme samostatné osudy Silvany a Janusze. 
Knížka mě zaujala hodně, tématem i stylem, jakým je napsaná, určitě by neměla mezi ostatními romány zapadnout.