pátek 29. listopadu 2013

Když knihy svítí.....

Máme krásný stromeček. Není zelený, ale s dřevem má hodně společného. Je totiž z papíru. U nás v knihovně svítí knižní vánoční stromeček. Zpříjemňuje čas před Vánocemi nejen nám, knihovníkům, ale především čtenářům.
Nepodařilo se mi ho vyfotit tak krásně, jako mým kolegyním, proto si ho s dovolením půjčuju z FB profilu naší knihovny.

Tak tady je, kluk jeden knižní, vánoční:


S hlavou v oblacích (pejru)


Nedočkavě jsem čekala na nejnovější knížku mé oblíbené české spisovatelky Kateřiny Petrusové. Obě předchozí jsem zhltla na posezení a byla z nich nadšená, stejně jako spousta dalších bloggerek (a snad i bloggerů).
Když knížka přišla, byla jsem trochu zklamaná. Ano, byla. Ale jen proto, že knížka byla moc tenká :-).
Začetla jsem se do příběhu Markéty, mladé kreativní ředitelky, která má namířeno na oslavu narozenin své nejlepší kamarádky. Akce se koná v Jižních Čechách, Markéta tam jede autem. Používá sice moderní vymoženost, jakou je navigace, ale i ta může selhat. A proto milá Markéta končí v jedné zapadlé vísce. Její auto se potká s koněm, končí pochroumané a Markétě nezbývá nic jiného, než přijmout pomoc od majitele a přenocovat na jeho statku. Z původně plánovaného přespání se vyklube celý víkend. Markéta jej prožije doslova s hlavou v oblacích. Po návratu do města však z oblaků rychle padá dolů.....
Ale nebyla by to vtipná Kateřina Petrusová, aby svou hrdinku nechala v oblacích pejru dlouho. Jak to s Markétou dopadne nebudu prozrazovat. Nakonec ani nevadí, že byla knížka tak tenká. Vše podstatné bylo řečeno, příběh nepostrádal humor ani romantiku. Všeho tak akorát, v tomto případě by natahování bylo asi zbytečné.
Autorčin styl se mi líbí. Umí si pohrávat se slovíčky, je vtipná - tak akorát, aby humor nepřebil podstatu příběhu. 
Knížku S hlavou v oblacích pejru s hezkou obálkou (ten balón má svůj význam ;-)) zhltnete za pár hodin. Nečekejte nic náročného, možná, stejně jako já, odhadnete spoustu věcí dříve než samotná Markéta, ale to nevadí. Jedná se o lehkou, odpočinkovou četbu, kterou čas od času potřebuje každý(á) z nás.
A opět dodám - už se nemůžu dočkat další "petrusovky" :-). 

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)

pondělí 25. listopadu 2013

Život té druhé


Marta a Eliza. Dvě sestry, každá je jiná. Marta je dokonalá stepfordská panička s přesně nalinkovaným životem. Dvě nádherné děti, milující manžel, na obzoru vysněný dům.... co víc by si mohla žena přát? Eliza to má jinak. Malý byteček, kde je pořád binec, bohémský přítel a touha po jiném životě. Elize se líbí, jak žije její sestra. Chtěla by děti. Jenže její partner na tohle vůbec nemyslí. Eliza ho tedy pouští k vodě a stěhuje se k sestře.
Ve stejnou dobu Martě její muž oznámí, že od rodiny odchází. 
Co teď sestry čeká? Mají možnost zkusit si život té druhé. Marta se bezhlavě pouští do milostného dobrodružství a Eliza se stará o neteř a synovce. Mezitím hledá potencionálního tatínka pro své vlastní dítě. 
Role obou mladých žen se obrátily. Eliza se zklidnila a přišla na to, že jí bývalý přítel vlastně chybí. A Marta? Z ušlápnuté puťky se mění v sexy dračici, která zjistí, že manželův odchod je to nejlepší, co ji mohlo potkat. Jak obě sestry využijí nové příležitosti, které jim život dává? O tom vypráví román, ve kterém nechybí láska, romantika ani humor. Je napsán ve stylu, který mám ráda - připomíná mi mou oblíbenou Freyu North. Autorka se nevyhýbá ani sexuálním scénám, které v knihách nemám ráda, protože je málokdo umí vystihnout tak, aby se člověk neklátil smíchy. Adele Parks se s nimi vyrovnala docela dobře. 
Eliza mi byla více sympatičtější než Marta. Na ní se mi nelíbilo, jak se doprošovala manžela - než si uvědomila, že na světě není jen on :-).
Mám ráda knížky britských a irských autorek, které nejsou moc přeslazené a nepostrádají vtip a humor. V poslední době navíc vyhledávám čtivo spíše odpočinkové, takže mi tahle knížka vyloženě sedla. Velké plus má i obálka, která se mi zalíbila na první pohled.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

pondělí 18. listopadu 2013

Deník nemožné matky


Stephanie Calmanová, autorka humorného Deníku špatné matky přichází s dalším nášupem úvah a zamyšlení nad rodičovským a manželským životem.
Tentokrát se zamýšlí nad tím, kdy člověk doopravdy dospěje. Je to tehdy, když se stane rodičem? Nebo když o rodiče přijde? Stephanie už překročila čtyřicítku, ale stále si není jistá odpovědí.
V této knize opět nabízí svůj pohled na život v kruhu rodinném. Děti už povyrostly a jejich matka se smířila s tím, že s výchovou už víc nezmůže. Začne se tedy zabývat myšlenkami na vlastní dospělost. Kdy k tomu došlo? Jestli vůbec..... :-)
Deník nemožné matky už není tak humorný jako jeho předchůdce. Je vážnější, autorka více filozofuje. Dotýká se i osobních témat jako je smrt jejího otce nebo manželská krize a hádky a nechává tak nahlédnout pod pokličku svého soukromého života. 
Při čtení jsem se už nesmála tak jako u Deníku nemožné matky. Spíš jsem si uvědomila, že i mě jednou čeká krize středního věku a jak se s ní poperu, bude jen na mně. A to pak budu listovat v Denících Stephanie Calmanové a hledat radu, útěchu a porozumění. :-)

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)

čtvrtek 14. listopadu 2013

Po strništi bos

Vzpomínky na dětská léta strávená na venkově vtělil Zdeněk Svěrák do knížky nesoucí název Po strništi bos. Jak autor říká v předmluvě, příběhy mají reálný základ, který si jako každý správný spisovatel přibarvil. 
Malý Eda Souček bydlí s rodiči v Praze. Jenže je druhá světová válka, na tatínkovo místo v práci přichází německý pracovník a Součkovi musí opustit služební byt. Stěhují se na venkov, kde žijí s příbuznými z tatínkovy strany.
Sedmiletý Eda zažívá pravé venkovské dětství. Naučí se chodit po strništi bos :-), krást řepu - což je čin záslužný, protože nebudeme přece podporovat nepřítele, jak říká Edův tatínek :-). Seznámí se s novými kamarády, i s tajemným Vlkem. To je bratr Edova tatínka, z rodiny byl vyděděn a nikdo ho nesmí ani pozdravit.
Malý Eda zažije chvíle veselé i smutné, jak to už v životě bývá. Taky se naučí samostatnosti a přestane se všeho bát. Když válka skončí, vrací se i s rodiči zpět do Prahy. Ale to je už jiný příběh :-).
Knížka je útlá, přečtenou jsem ji měla za dvě hodiny. Byly to dvě hodiny plné laskavého humoru a dětského pohledu na svět dospělých. Je-li vám jméno Eda Souček povědomé, tak ano, přesně tak, Eda Souček, ale už o trochu starší, je hlavní postavou filmu Obecná škola.
Když jsem knížku otevřela poprvé, uviděla jsem tam vloženou desetikorunu. Tedy model desetikoruny, která platila za protektorátu. Myslela jsem, že je to záložka. Ale není tam jen tak, má určitou souvislost s příběhem, kterou však neprozradím ;-). Celá knížka je doprovázena milými ilustracemi Jaroslava Weigela, které ji skvěle doplňují.

Jen tak na okraj: Pana Svěráka jsem měla tu čest zažít osobně, když u nás v knihovně četl malým knihomolíkům v rámci celostátní kampaně Celé Česko čte dětem. Je to velmi milý a noblesní pán, který má velký smysl pro humor, což nám dokázal i při čtení. Představil nám své knížky a smály se nejen děti, ale i my, dospělí.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)

Můj život po životě




V prosinci 2012 známému českému spisovateli Michalu Vieweghovi praskla srdeční aorta. Přežil jen díky rychlému zásahu lékařů. Vieweghův život se změnil od základů. Z úspěšného muže, který miluje ženy, víno, běh se stává troska, která má místo mozku špenát, jak sám několikrát v knize podotýká.

Deník, ve kterém popisuje dobu rekonvalescence, má jako součást terapie. Začíná znovu od nuly. Má problémy s pamětí, všechno si musí psát. Těžkosti mu dělá i obyčejný nákup v samoobsluze nebo vyzvednutí dcer z kroužku. Zatímco předtím byl tahounem rodiny on, dnes otěže přebírá jeho žena, na kterou je v mnoha věcech odkázán. Viewegh to nese s nelibostí, propadá depresím a neustále se lituje.Potýká se i s žárlivostí na svou ženu Veroniku, ke které však nemá důvod. V předchozích dvou deníkových výpovědích to byl naopak on, na koho by měla manželka žárlit.

Cesta za uzdravením je běh na dlouhou trať, tato deníková výpověď je jen jejím malým zlomkem, přečetla jsem ji za pár hodin, ale přemýšlím nad ní pořád. Přemýšlím nad tím, že stačí jen chvilka, mžik, lusknutí prstem a život se obrátí naruby.

pondělí 11. listopadu 2013

Daniela





V roce 1994 vzpomíná Nikolaj, starý správce památníku v bývalém německém zajateckém táboře ve slezské Zaháni, na svůj život. Narodil se jako modrooký blondýn v ruské židovské rodině. Během druhé světové války se účastnil bitvy o Stalingrad. Přežil zajetí, otročení na statku v Polsku, odkud se mu podařilo uprchnout v německé důstojnické uniformě. Dostává se do Prahy, kde se setká s Danielou, prostitutkou, do které se zamiluje. Válečná vřava lásce příliš nepřeje, mladí lidé jsou i přes vzájemné city opatrní a skrývají před sebou svou pravou identitu. Mají šanci na společný život?

Daniela je velmi působivý román, ve kterém se mísí nedávná pohnutá historie s milostným vzplanutím dvou lidí.
Je psán zvláštním stylem, v krátkých odstavcích, opticky text působí jako nějaká zpráva nebo oznámení a máte pocit, že po nich "skáčete". Ale když se člověk začte, text je plynulý, příběh nevěřitelně čtivý a zajímavý.
Jedná se o první román ze zamýšlené trilogie, která se z větší části odehrává v Praze.

Autor knihy Stephen Weeks pochází z anglického hrabství Hampshire, v současné době žije v Česku, kam ho zavedla jeho práce související s památkovou péčí.

Dědictví aneb Jak Helena ke štěstí přišla




 Helena je obyčejná americká žena v domácnosti. Do šedesátky jí zbývá jen pár let a má pocit, že už má život za sebou. Děti ji berou na vědomí, jen když potřebují peníze, manžela zajímá pouze plná lednice.  Už ji nepoznává ani vlastní matka, která žije v domově důchodců a Helenu si plete se svou vlastní sestrou. 

Je to právě dědictví po zesnulé tetě, které Heleně změní život.  Zdědila starý, zchátralý dům, který se rozhodne prodat. Při vyklízení pozůstalosti najde záhadné dokumenty.  Helena se snaží přijít na to, jaký význam pro ni tyto dokumenty mají a přitom si uvědomí, že jí její rodina vůbec nechybí. Konečně se cítí svobodná, může být sama sebou. Když se na scéně objeví sympatický profesor literatury, který jí pomáhá řešit záležitosti, týkající se dědictví, Helena zjistí, že láska kvete v každém věku. 
Kniha je psána formou Helenina deníku, stejně tak, jako autorovo proslulé Mládí v hajzlu, které miluju. Helenina zpověď je hodně vtipná a styl vyjadřování hovorový, stejně jako u Nicka Twispa. Máte dojem, že Heleně je kolem dvaceti a ne skoro šedesát, je to sympatická "baba".
Při čtení jsem se bavila, až mi bylo líto, že knížka skončila. Je mi jasné, že se bude řadit k těm dílům, ke kterým se čas od času vracím.

Černý krkavec




Ostrůvek v drsném a nehostinném souostroví Shetlandy se stává dějištěm vraždy. Jednoho lednového dne je nalezena mrtvá dívka. Podezření ihned padá podivínského staříka Magnuse, který byl v minulosti spojován se zmizením jiné dívenky, jejíž tělo se však nikdy nenašlo. Oběť byla viděna v jeho společnosti právě v den, kdy byla zavražděna. Protože se Magnus celý život řídí doporučením své matky, aby o všem mlčel, má policie velmi ztížené podmínky pro vyšetřování. Sdílní nejsou ani ostatní obyvatele ostrova. Policista Perez, který má případ na starosti, se nevzdává. Jen pomalu se mu daří proniknout do uzavřené komunity místních, aby dospěl k šokujícímu rozuzlení.
Opravdu psychologický thriller, ve kterém jsou mistrně popsány charaktery hrdinů, vtáhne do děje a nepustí. Ponuré prostředí shetlandských ostrovů je pro vraždu jako dělané. Hned jsem si najela na mapy na Google a virtuálně se procházela po této drsné, ale přitom nádherné krajině.

čtvrtek 7. listopadu 2013

Nechtěj nic vědět

Před několika lety přišla Ava Gardnerová o syna Noaha. Byly mu teprve dva roky. Všichni kromě Avy si myslí, že se utopil, protože se jeho tělo nikdy nenašlo. Ava se zhroutila a absolvovala léčbu v sanatoriu. Po návratu domů jí začíná peklo. Pořád naráží na Noahovy věci, slyší jeho hlas nebo má dojem, že ho, byť jen letmo, zahlédla. Zbláznila se nebo Noah žije? I přes protesty nejbližší rodiny se Ava pustí do pátrání.Čím dál víc ji pronásledují vidiny, Ava už neví, co je realita a co fikce. Když se v blízkém městečku objeví mrtvoly lidí, kteří mají s Avou něco společného, je hlavní podezřelou právě ona...
Musím říct, že jsem se na knihu hodně těšila. Lisu Jackson mám ráda, i když nesmím číst více knih po sobě. V téměř všech jejích knihách je totiž hlavní hrdinkou krásná žena, které z nesnází pomáhá přitažlivý muž. A to se občas člověku i přejí. 

Román Nechtěj nic vědět mě upoutal nejen děsivou a zároveň úžasnou obálkou, ale především svým dějem. Do příběhu jsem byla vtažená ihned, i když zpočátku jsem se jen těžce orientovala v širokém příbuzenstvu Avy. 
Všichni žijí na malém soukromém ostrově, který patří Avině rodině. Bydlí v jednom domě, scházejí se u společného stolu a všichni mají nějaké tajemství... Trochu mi to připadalo jako v klasické detektivce Agathy Christie :-). Samozřejmě i zde se objeví onen přitažlivý muž, který pohne nejen dějem, ale i soukromým životem Avy. Jak to vše souvisí se zmizením malého Noaha a k čemu vlastně Ava při svém pátrání dojde, nebudu vyzrazovat.

Román je velmi čtivý, plný tajemna, autorka umí mistrně popsat hrůzy, které Ava prožívá. Napětí, které se stránku od stránky stupňuje, nenechá čtenáře vydechnout. 
Jediné, co mě trošku zklamalo, byla poslední třetina knihy - po všem tom natahování přišel docela rychlý konec (aspoň dle mého). Je mi jasné, že příběh nelze natahovat do nekonečna :).
Knihu můžu doporučit všem příznivcům Lisy Jackson i těm, kteří si libují v příbězích s mysteriózním nádechem.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)