pondělí 30. listopadu 2009

Líbáš jako bůh

Dříve než film se mi do rukou dostala stejnojmenná knížka Marie Poledňákové. Zhltla jsem ji za jedno letní odpoledne. Knížka mě nezklamala, nasmála jsem se u ní. Chaotický život hrdinů a z něj vzniklé humorné situace daly vzniknout příjemnému čtení.
Minulý týden jsem konečně viděla i stejnojmenný film a musím říct, že mě taky nezklamal. Dala jsem si u něj "partičku žehlení" a smála jsem se stejně jako když jsem četla knížku.
Líbil se mi výběr herců, kteří ztvárnili hlavní hrdiny.
Jako milovnice písmenek si však nemůžu odpustit jedno: Knížka je VŽDYCKY o fous lepší než film ;-).

Začal advent...

Včerejší nedělí začalo období adventu. Co je advent, proč jej slavíme a co všechno k němu patří se můžeme dočíst na různých webových stránkách a blozích.
Ani u nás se na advent nezapomnělo. V sobotu večer jsem tvořila adventní věnce na stůl a na venkovní dveře. Trochu jsem nazdobila i byt, aby byla atmosféra :). Do umytých oken jsem pověsila nové záclony a vycídila koupelnu a předsíň. Zbytek bytu budu uklízet postupně, podle času a dovolené.
Včera jsem zapálila první svíčku na věnci a nechala ji vyhořet až do konce.
Do Vánoc zbývá jen pár týdnů.... :)

Za soumraku


„...ztráta schopností psát povídky není férová cena za peněženku naditou kreditkami,"... Tato slova avizují novou sbírku povídek krále horroru Stephena Kinga.Aby si připomněl své umění psát povídky, stvořil třináct nových horrových příběhů. Povídky jsou výborné, čtivé a docela i děsivé. Co se stane, když parta dělníků zasáhne do osudů malíře, který pravidelně cvičí na rotopedu? Jak může němý stopař vyřešit nevěru manželky řidiče, kterého si stopl? A co se stane hrdince, která běháním řeší bolest ze ztráty dítěte?

Jen jeden osud


Jen jeden osud je velmi zajímavá sbírka příběhů lidí, kteří byli od dvacátých do padesátých let vězněni v lágrech nebo odsouzeni ve vyhnanství.
Autoři většinou nejsou zavedenými spisovateli, jejich osudy jsou velmi působivé až děsivé.
Při čtení si člověk uvědomí, jak malicherné jsou jeho běžné problémy.
Jak málo tehdy stačilo k tomu, aby byl člověk odsouzen k mnohaletému vězení v lágru.
Knihu vydalo nakladatelství Academia.

středa 18. listopadu 2009

Modrá pole

Modrá pole je tenounká knížka povídek irské autorky Claire Keeganové. V originále vyšla už v roce 2007 a autorka za ni získala mnoho ocenění. Povídky čtenáře zavádějí na irský venkov (kromě jedné, která se odehrává ve Spojených státech). Povídky nemají přesné časové určení, můžeme se jen domýšlet, kdy se odehrávají. Díky autentickému popisu prostředí má člověk pocit, jako by se přímo ocitl na irském venkově. Tyto dvě skutečnosti jim dodávají jisté kouzlo a tajemno ;-).

sobota 14. listopadu 2009

Vzpomínáš si?


Včera jsem měla po dlouhé době večer jen pro sebe. Těšila jsem se, až si uvařím čaj, schoulím se do křesla s knížkou a nikdo mě nebude rušit :-). Tak se i stalo a až do dvou do rána jsem četla nový román Sophie Kinselly (ta se proslavila skvělou sérií románů o shopaholičce Rebecce) Vzpomínáš si. Hrdinkou je pětadvacetiletá Lexi, která pracuje ve firmě vyrábějící koberce. Pracuje jako obyčejná úřednice v kanceláři a má děsnou smůlu, protože jí firemní prémie utekly jen o fous. Večer oslavuje s kamarádkami z práce a připravuje se na nadcházející otcův pohřeb. Při čekání na taxík jí v dešti ujede noha, Lexi spadne ze schodů a.... Probouzí se v nemocnici a zjišťuje, že je všechno jinak. Je vdaná, úspěšná ředitelka ve firmě, ve které předtím pracovala na jednom z nejnižších postů. Žije v přepychu a má nádherného manžela. A nespadla ze schodů, ale utrpěla zranění při autonehodě. Jenže Lexi ví, že v životě auto neřídila... Co se stalo? Díky amnézii si nepamatuje tři roky svého života. Neví nic o své práci a manžel je pro ni docela cizí člověk. A už vůbec nevěří, že by mohla mít milence, kterým je manželův kolega. Jenže život v přepychu není tak skvělý, jak se zdá a Lexi zjišťuje spoustu zajímavých a šokujících informací...

čtvrtek 12. listopadu 2009

Ze života bichlobaby

Poslední dobou moc nestíhám. V práci se nakupilo tolik věcí a pracovní den má jen osm hodin. Kromě klasických knihovnických činností jako besedy pro školy děláme s kolegyní na projektu multikulturní výchovy mládeže. S prezentací obcházíme místní školy. Dnes jsem byla na polské základce a měla jsem divný pocit z toho, že dětem z polských rodin mám já něco vykládat o jejich kulturních zvycích :-). Čekala jsem, že budou zahlcovat informacemi ony mě, ale nic z toho nebylo.
Zjišťuju, že je vůbec problém dostat z dětí nějaké slovo. Včera jsem besedovala s deváťáky o dobrodružné literatuře. Kdybych se postavila před zrcadlo, udělala bych líp. Nic nečetli, nic neznají, Stmívání jenom VIDĚLI. Ufff.
Na druhou stranu, v půjčovně se poslední dobou dveře netrhnou. Pořád sice ještě převažují návštěvníci (jsou to hlavně kluci), kteři mají knihovnu za počítačovou hernu a u hraní her dokážou strávit celých šest hodin, co je pro ně knihovna otevřená. Ale asi má osvěta a propagace četby něco do sebe, spousta dětí začala chodit do knihovny KVŮLI KNIHÁM, hurááá.
Své malé čtenáře si hýčkám a jsem schopná snést jim modré z nebe.
Do počítače ťukám stopadesátou rezervaci na Stmívání, Bořka stavitele a Mašinku Tomáše. Věrným čtenářům schovávám novinky.
Zároveň si rvu vlasy, protože jsem zjistila, že jsem si vymazala rozepsanou besedu o Evropské Unii, a musím proto začínat znovu.

Psychicky i fyzicky se připravuju na nadcházející celoroční rekonstrukci naší knihovny, o vánočních prázdninách budeme místo chroupání lineckého a obracení stránek v knize stěhovat fond a vybavení našeho oddělení.
Na Facebooku spoluspravuju profil knihovny a snažím se, aby zprávy byly aktuální, výstižné, komentáře vtipné a lákavé.
A pak že je knihovna tiché a klidné místo ;-).