pátek 8. prosince 2017

Měla jsi vůbec někdy rodinu?




June Reidová se těší na jeden z nejvýznamnějších okamžiků v životě každé matky. Tím je svatba její jediné dcery Lolly. V domě probíhají svatební přípravy, kromě Lolly a jejího snoubence jsou tam přítomni i bývalý manžel June a také její současný přítel Luke. Dá se říct, že je to společnost k pohledání. Bohužel se nedozvíme, jak by svatební veselí probíhalo. June je zrovna venku, když domem otřese výbuch. Všichni zahynuli, jediná June přežila. Taková tragédie by zamávala i s tím největším cynikem, kdo by se tedy divil, že June utíká pryč z města, pryč od všeho.

Požár a následný výbuch v Junině domě vypadá na první pohled jako jasný zločin. Podle lidí z města ho spáchal Luke, s nímž June žila. Luke je o dvacet let mladší, seděl v kriminále za drogy, a je černý. Tahle kombinace spekulacím přímo nahrává.
Zatímco June odjíždí, prostřednictvím obyvatel malého městečka získáváme podrobný popis jejího života. Jak už to na maloměstě bývá, všichni všechno ví, všemu rozumí, všude byli. Autor jejich prostřednictvím skládá střípky Junina života, seznamuje nás s podstatnými okamžiky a situacemi, které prožila, a které ji svým způsobem formovaly. Proč se jí rozpadla rodina přímo pod rukama,  nebo kdy došlo odcizení s dcerou.

V jednotlivých kapitolách se ke slovu dostávají ti, kteří s ní nebo její rodinou měli něco do činění. Prostor dostávají i hlasy těch, kteří ji znají jen zprostředkovaně, a vy si lámete hlavu, proč právě oni. Proč jim autor dává prostor, vypráví jejich osobní příběhy. Ale jak už to u těchto mnohovrstevnatých příběhů bývá, tak dlouho ony jednotlivé vrstvy skládáte, abyste zjistili, že všechno má svůj důvod, leckdy překvapivý, jindy šokující.

Bill Clegg napsal velmi kvalitní příběh, zdánlivě úsporný, ale v podstatě jdoucí do hloubky mezilidských vztahů. Všímá si vazeb mezi lidmi, naprosto věrně vystihl atmosféru ospalého maloměsta, kde se zdánlivě neděje nic podstatného. Navenek si každý hledí svého, ale jen se otočíte, jste pod bedlivým dohledem.

Moc se mi líbilo grafické zpracování knihy, překvapivě maličký formát působí v kontextu s příběhem zajímavě a evokuje křehkost děje knihy.
Bill Clegg má velmi zajímavý styl psaní. Lyrický, pomalý, přitom z toho cítíte neuvěřitelný náboj a emoce. Používá dlouhá souvětí, minimum přímé řeči, přesto na vás nic nechrlí,  necháváte se jím vést.
Bylo velmi snadné propadnout tomuto příběhu. Četl se mi výborně, osobně mám ráda střídání postav a vypravěčů, kdy nemáte pohled jen z jednoho úhlu.
I přes námět, v němž se snoubí krimi s pořádnou dávkou psychologie, se jedná o komorní drama, v němž ve finále nejde o tragédii Juniny rodiny, ale o něco úplně jiného. O pochopení toho, co pro člověka může znamenat rodina.

Autor je opět trefa do černého, nový hlas v soudobé literatuře s neotřelým stylem psaní. Doporučuji všem, kteří hledají ke čtení něco smysluplného, co člověka přinutí, aby příběh jen nezhltnul, ale aby se nad ním i zamyslel.

 (Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino




úterý 5. prosince 2017

DNA



Na počátku byla vražda. Brutální, těžko uvěřitelná vražda mladé maminky tří dětí. V tomto okamžiku jsem chtěla knihu odložit, byť Yrsiny knihy jinak miluju. Moje hormony asi ještě nejsou srovnané do latě, takže mě tento šokující počátek docela rozhodil a vyděsil. Ale protože tento thriller napsala jedna z nejlepších autorek krimi, od níž by byl bestsellerem i návod k obsluze pračky, pokračovala jsem dál. A nelitovala, právě naopak.

Vraždu Elíse nikdo nechápe. Kdo měl důvod zabít bezúhonnou ženu, vzornou matku a manželku? Situace je o to horší, že náhodnou svědkyní zločinu byla Elísina malá dcerka Margrét. Holčičku je třeba vyslechnout, zároveň ji ale nevyplašit. Margrét se ujímá psycholožka Freja, která musí spolupracovat s policií, konkrétně s vyšetřovatelem Huldarem.  Na tom by nebylo nic divného, nebýt toho, že se ti dva už potkali a nedopadlo to zrovna nejlépe. V zájmu holčičky i celého případu je však nutné vynechat emoce a osobní vazby. Vrah totiž zaútočil znovu a policie si neví rady. Zabiják totiž na místě nechává i nicneříkající šifrované vzkazy.
Do celého případu se zamotá mladík Karl, podivín, který po smrti matky žije sám, ale neumí se s tím vyrovnat. Jako vášnivý radioamatér doslova hltá vysílání různých stanic. Když zachytí sled čísel ve finále udávající jeho rodné číslo, myslí si, že si z něj někdo vystřelil a vůbec by ho nenapadlo, že se právě zapletl do případu oněch vražd.
Napětí stoupá, čas běží a vrah nemá slitování. Podaří se Huldarovi a jeho týmu dopadnout vraha?

Tímhle thrillerem Yrsa postavila laťku tak vysokou, že přeskočit ji dokáže zřejmě zase jen ona.
DNA je do detailu propracovaná knižní lahůdka. Opět bez Tóry, na scénu nastupují noví hrdinové,policista Huldar a psycholožka Freyja. Jejich vztah nezačal zrovna ukázkově, uznejte sami, že zapřít vlastní identitu a utéct z ještě vyhřáté postele, to se nedělá ani po jednorázovém milostném laškování, a právě tak se na scénu uvedl Huldar. Mezi oběma to po celou dobu pořádně jiskří, napětí by se dalo krájet, prostě tohle duo vypadá slibně.

Dlouho jsem měla pocit, že se kromě oněch dvou vražd nic neděje. Policisté se plácají ve vyšetřování, které nikam nevede, pořád jsem přemýšlela, co ta Karlova dějová linka. Její děj taky točil v kruzích,nebylo mi moc jasné, kam ta vlastně spěje. Zároveň jsem si byla jistá, že autorka moc dobře ví, co dělá a my budeme ještě hodně překvapení. Yrsiny myšlenkové pochody jsou totiž geniální a člověk jen zírá, co všechno ji může napadnout. 

DNA je první díl série, její další díly si určitě nenechám ujít. Yrsa Sigurdardottir totiž píše fantasticky. Zápletky jejich knih jsou důmyslné, bez hluchých míst, s hrdiny, kteří nejsou jen prvoplánově kladní, mají své problémy, stejně jako vy nebo váš soused. Autorka rozehrála partii mezi Frejyou a Huldarem, a my se už teď můžeme těšit na její další pokračování. 

 (Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora

Čtení je tady

V prosinci po mně nic nechtějte. Přijelo čtení. Ono tedy přijíždí průběžně, ale s tím naším pidičtenářem nenafotím nic, přes co by zrovna nelezl nebo tam neměl aspoň ruku. Tak jsem to dneska všechno posbírala a udělala jednu světýlkovku.


pátek 1. prosince 2017

Knižní listopad, den třicátý - Louskání v listopadu


Dneska zabijeme dvě včerejší mouchy jednou dobře mířenou ranou. Téma posledního dne projektu Knižní listopad zní - Přečteno v listopadu. No a já stejně tak jako tak  píšu Louskání za tento měsíc.

Takže co jsem přečetla?

Cukrářova dcera  Příjemná oddechová romantická záležitost, nabídla mé oblíbené prolínání časových rovin.

Měsíční svit nad Paříží  Další romantika z Paříže, tentokrát příběh mladé Angličanky, která zde studuje malířství. Četl se dobře, francouzské reálie moc hezky popsané.

Poslední dívka Brilantně vystavěný psychothriller, kde vás autorka vede k cíli, aby na poslední chvíli uhnula někam úplně jinam. Recenze tady.

Jmenuji se Leon Tak to bylo něco emočně vyčerpávajícího, přitom úžasného. Buď to přečtete na jeden zátah, protože je to i přes smutný námět neskutečně čtivé nebo to budete číst dlouho, protože to rychle nedáte skrz smutný námět. Je to dojemné, brečela jsem u toho jako malá.

My, utonulí Hutný severský epos, který se dobře četl. Recenze sepsána tady.

Čarodějnice: Salem, 1692 Není to román v klasickém slova smyslu. Spíš je to pořádně propracovaný dokument, autorka odvedla precizní práci. Jak to vidím já?

Zima světa Druhý díl z trilogie Století mě bavil víc než ten první, protože zpracovává události druhé světové války, která mně zajímá.

Labutě z Páté Avenue V něm poznáte newyorskou smetánku se všemi libůstkami a intrikami. Do popředí vystupuje přátelství mezi spisovatelem Trumanem Capotem a Babe Paleyovou. Mně se knížka moc líbila, další z řady skvělých beletrizovaných životopisů. Víc nadšení v recenzi. :-)

Sestry Foxovy Ani se nechce věřit, že tuhle úžasnou biografii sester Foxových, zakladatelek spiritismu, napsala česká autorka. Amerických i dobových reálií se zhostila na výbornou. Recenze tady.

Mischling Neuvěřitelně silný a emotivní, s poetikou zpracovaný příběh dvou sester z Osvětimi. Jestli se vám doposud neotevírala kudla, když se řeklo "strýček" Mengele, tak po přečtení téhle knihy zaručeně bude.

Dítě Nový počin Fiony Barton, která vypadá nenápadně, jako paní ze sousedství, ale píše fantastické thrillery. Dítě si nenechejte ujít. Navnadí vás recenze?

Tajemný dům Kniha mé oblíbené Marian Keyes na mě čekala přes dva roky ve čtečce. Opět pod vtipnou fasádou vážné téma, to MK umí. Četla se dobře, i kdyť to není úplně to nejlepší, co autorka napsala.

Naděje jeho veličenstva Třetí válečné dobrodružství špiónky Maggie Hope. Miluju tuhle sérii, ale zcela určitě bych ji neřadila mezi detektivky, jako ji má Motto. Ukončeno tak, že bezpodmínečně MUSÍ vyjít i čtvrtý díl.

DNA Yrsa, Yrsa, Yrsa!!!!! Před touhle geniální splétačkou krimi příběhů smekám a vřele tento krimi thriller doporučuju, i když jsem ho sama chtěla na začátku odložit. Tak chápejte, zabijou tam mámu tří dětí a já ty hormony ještě nemám srovnané do latě. Neudělala jsem to, to u Yrsy ani dost dobře nejde, a nelituju. Naprosto famózní, geniálně vystavěný thriller. Yrsa by si měla nechat pojistit svoje mozkové buňky. Recenzi ještě musím sepsat.

Osudy válkou změněné Sbírka povídek, které spojuje téma druhé světové války. Povídky jsou čtivé, poutavé, jen mě rušily zbytečné gramatické chyby. I na tuhle knihu bude sepsána recenze.

Espressologie Milý románek v YA stylu. Bavila jsem se. Nic náročného, vše se točí kolem lásky a kafe, ale napsáno je to docela čtivě a ne nudně.

Přeji všem dobrý výběr u knih, snad vás něco zaujme při výběrů vánočního čtení, ať už pro vaše blízké nebo pro vás.






Jak se točí Cizinka



Kdo by neznal Cizinku, můžeme říct, že dnes se jedná o legendární dílo autorky Diany Gabaldon. Charismatická ústřední dvojice hlavních hrdinů Claire a Jamieho si podmanila miliony čtenářek (a snad i čtenářů) na celém světě. Samozřejmě, výjimky se najdou, nemůžeme všichni číst stejné věci a sledovat tytéž pořady.
Pro ty, kteří propadli kouzlu této neobyčejné ságy snoubící v sobě romantiku, historii a... ano, i erotiku, a znají také její seriálovou podobu, je tato kniha naprostou nezbytností. Dává nahlédnout pod pokličku výroby seriálu a provede vás první a druhou řadou.

V úvodu k vám promlouvá autorka Diana Gabaldon. Líčí peripetie, které jsou spojeny s převáděním literární předlohy do filmové či seriálové podoby. Pokud získáte producenta, který se snaží vaše dílo zpracovat tak, že je zachováno téměř vše podstatné a moc si u toho nevymýšlí, máte vyhráno. To se podařilo i Dianě Gabaldon, která své knižní dítko svěřila do rukou Rona Mooreho. Netušila jsem, že má "na svědomí" seriál Galaktica Battlestar, který se mi dost líbil.



V dalších kapitolách nasloucháme přímo producentům Ronu Mooremu a Maril Davisové. Ti se svěřují s pocity, které měli při hledání správných scénáristů, neboť natočit seriál tak, aby zaujal čtenáře dané předlohy, dá obrovskou fušku.
A  co teprve casting! Vybrat hrdiny tak, aby si podmanili budoucí fanoušky také není jen tak. Měli by odpovídat typově charakteristice uvedené v knize a na diváky působit tak, jak vyžaduje jejich role.  A to se, myslím, povedlo.
Není vždy jisté, že plánovaný herec roli vezme. Někdy má závazky neslučitelné s natáčením, jindy se on sám s rolí neztotožňuje. 
Sami si přečtete, jak Sam Heughan, představitel neskutečně charismatického Jamieho, okouzlil producenty svým šarmem.
Trefou do černého byla i volba Tobiase Menziese pro roli Franka Randalla a jeho předka Black Jacka. Když jsem jej viděla v první sérii, nevěřila jsem, že je hraje jeden a tentýž herec. Naprosto přesvědčivě zahrál povahové rysy nacházející se na opačných stranách charakterového spektra.
Nejvíc starostí dalo hledání představitelky Claire. Zaujala až irská herečka Caitriona Balfeová. Můžeme se shodnout, že je pro roli Claire přímo stvořená.



V dalších kapitolách se dozvíte něco o mapování vhodných lokací a jejich proměnách, jak skladatel Bear McCreary tvořil hudbu k seriálu včetně ústřední znělky. 
Kniha dále podrobně rozebírá jednotlivé díly obou sérií, čímž si je můžete, pokud jste už Cizinku viděli, připomenout. A pokud ne, věřím, že budou tou správnou návnadou, abyste si tento seriálový počin nenechali ujít.

Kniha je po grafické stránce úžasně zpracovaná. Je velmi objemná, co se rozměru týče, ale to je u těchto výpravných publikací běžné. Není to kniha do vlaku nebo do ušáku. Obsahuje velký počet fotografií, nad kterými strávíte čas. Od některých, zejména těch s kostýmy nebo s míst z natáčení se jen těžko odtrhává. 

Znáte rčení, že je něco dlouhé jak titulky v americkém filmu? Pro nás jsou symbol nekonečna, většinou se nikdo nezamýšlí nad tím, kolik lidí se na výrobě podílí. Vždycky jsem ráda četla titulky na konci filmu a seriálu. Zatímco mě z kina ostatní tahali hned po rozsvícení světla v sále, já si chtěla přečíst, kdo na snímku pracoval. 
Zajímají mě konkrétní funkce a jména, představuju si, co má onen člověk na práci.
Výpravná publikace Jak se točí Cizinka  přibližuje svět těch, jejichž práce k nám promlouvá prostřednictvím hotového filmu nebo seriálu.

Jak se píše scénář, kdo vybírá vhodná místa pro natáčení, kdo musí bedlivě hlídat dekorace, aby opravdu odpovídaly dané době? Jak se tvoří kostýmy?

Pokud vás zajímá "neviditelná" práce, na níž jsou vystavěny základy každého filmového díla, a jste-li fanoušci seriálu Cizinka, knihu si přečtěte, určitě se k ní budete vracet už jen díky nádherným fotkám.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega)

Knihy lze zakoupit:








čtvrtek 30. listopadu 2017

My, utonulí


Nekonečné širé moře, výpravy za obživou i poznávání dalekých exotických zemí, to je základní motiv této rozsáhlé knihy, která mapuje osudy námořníků z dánského městečka Marstal.
Začíná v roce 1848 a zabírá téměř sto let, dvě světové války a spoustu, spoustu zajímavých a neobvyklých událostí.

Když v roce 1848 vyplouvá posádka námořníků z Marstalu, aby se postavila německým útočníkům, bere z počátku situaci s humorem. Válka pro ně byla více méně vzrušující událostí. Úsměv na rtu jim však zamrzá ve chvíli, když po výbuchu bomb někteří přijdou o život.

"Válka byla vzrušující. Něco jako kořalka, která člověku rozproudila krev, ale radost byla ještě větší. Kouř se rozptýlil a vzduch se vyčistil. Ještě nikdy jsme neviděli svět tak jasně. Zírali jsme, jako bychom se znovu narodili. Stěžně a plachty nad námi tvořily baldachýn, který vypadal jako jarní listoví mladého bukového lesa. Všechno bylo jako z jiného světa."

Stěžejní postava románu, Laurids Madsen se vydává znovu na moře. Možná chce zapomenout, možná už má všeho dost. Za sebou nechává manželku a děti, kteří vůbec nic netuší o jeho dalších osudech. V jeho stopách kráčí syn Albert, jenž se svého otce vydá hledat. I na něj čeká nekonečné moře a posádka, která se snad upsala samotnému ďáblu.

Všichni pořádní chlapi jsou na moři, v městečku zůstávají jen starci, děti a ženy. Koho by to dlouho bavilo? Marstalské ženy si vládnou samy, v popředí stojí vdova Klára Fríisová, jejímž přáním je, aby muži, zejména její syn na moře nemuseli.
Zkuste se však nadechnout přímořského vzduchu, nasát vůni soli a pohladit bok lodě. Kdo jednou vyrůstal mezi námořníky, jinak žít ani nemůže. A tak i Knud Erik, Klářin syn, podléhá tajemnému volání moře.

Přiznám se, že když jsem knihu My, utonulí držela v rukou, trochu jsem zbledla. Miluju hrubé "poctivky", které čítají tři sta,čtyři sta i více stran, tahle více než sedmisetstránková bichle ve mně budila velký respekt.
Má obálku, která je neskutečně přitažlivá pro oko a potvrzuje, že v jednoduchosti je síla. Dominující černá barva a provedení ve stylu kresby tuší podtrhuje její spojitost s tématem. Jako bych před sebou viděla bouřlivé, nevyzpytatelné moře.


Kniha je zvláštní v tom, že nemá konkrétního vypravěče. V  příběhu k vám promlouvají hlasy neurčitých osob mluvících o sobě ve stylu "my". Jsou skvělými glosátory, pro ironii ani upřímnost nejdou daleko. Oni jsou Marstalští, o nich je tento příběh.

"Naše město nezná pojem soukromí. Vždy je tady oko, které vás pozoruje, nebo ucho, které vás poslouchá. Každý z nás má celý archiv toho, co kdo řekl. I ta nejledabylejší poznámka si zaslouží novinový komentář. Kradmý pohled je majiteli okamžitě opětován. Navzájem si neustále vymýšlíme nějaká  nová jména. Přezdívka slouží jako připomenutí, že člověk nikdy není sám. Jsi náš, říká, přejmenovali jsme tě. Víme o tobě víc než ty sám. Pohlédli jsme na tebe a viděli jsme víc, než ty zahlédneš v zrcadle."

Román My, utonulí je opravdovým, poctivým eposem vzdávajícím hold dobrodružným románům s mořskou tématikou. Carsten Jensen kráčí ve stopách nejlepších severských autorů, skvělých vypravěčů a mistrů vrstevnatých ság jako je Trygve Gulbrassen, Selma Lagerlöfová nebo Sigrid Undsetová. To, co pro ně byla příroda v celé své kráse a syrovosti, je pro Jensena moře. Líbilo se mi, že se překladu ujala žena, konkrétně Eliška Jemelková, a dokázala, že i dámy mohou se ctí proniknout do tvrdého chlapského světa drsných námořníků.

Téhle bichle se nemusíte bát, máte-li rádi velkolepé ságy mapující několik desítek let. Poctivý dobrodružný příběh vypráví nejen o moři, především je to mozaika osudů obyvatel jednoho přímořského městečka, plasticky popisující jejich běžný život, ať už na moři nebo na souši, v Marstalu.


S touto knihou se vydáte na plavbu po mořích, poznáte krušný námořníkův život a proniknete do srdcí drsných seveřanů, k nimž je někdy těžké se probít.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega)

Knihu si také můžete koupit:
NAKLADATELSTVÍ OMEGA

KNIHY DOBROVSKÝ



Knižní listopad, den dvacátý devátý

Dvacátý devátý Knižního listopadu na téma kniha a strom. Protože opět se zpožděním a dneska i se sněhovou nadílkou, netroufla jsem si knihu pod stromem vyfotit. A bylo by to stejně klišé. Takže kniha Strom života, mimochodem skvělá sága z Austrálie.